Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Cesta

14. 5. 2011

„Tak co vychází ti to.“zeptá se mě Hugo, zrovna když míchám krém. V kuchyni se to mezitím začlo pořádně hemžit. Všichni mají pořádně napilno s vařením večeří.
„Jo jo, zatím to jde.“usměju se.
„Jo to doufám, protože to jeden číšník zvoral a nabídl tvoji novinku.“
„Cože udělal?!“
„Slyšíš ne? A samozřejmně si ji ten dotyčný objednal.“usměje se na mě a já na něho zírám. Do háje.
„Kolik my zbývá ještě času?“zamračím se.
„Tak deset minut.“
„Jo to bych mohl stihnout, jestly se to povede.“ušklíbnu se. Hugo se jen usměje a jde zpátky ke svému místu. Já se zoufale dívám na ten svůj krém. Nakonec do něj přidíám vanilku, modré barvivo a citrónovou kůru. Vytáhnu plech a jdu si připravit tekutý dusík. Za pět minut mám, už všechno hotové a na talíři přede mnou na talíři leží srdce ze zmrzlého krému. Opatrně vezmu talíř do ruky a přenesu k oknu, kde si číšníci přebírají objednávky. Nevydržím to a když číšník odnáší můj talíř, tak ho opatrně sleduju zpoza dveří. Bohužel zmizí za roh, takže nic nevidím reakci zákazníka. Zkroušeně se odšourám na své místo. Ani ne za dvě minuty se dovnitř vřítí číšník.
„Tome máš jít ven.“zavolá na mě.
„CO?! Proč?!“zděšeně na něj kouknu.
„Kvůli tomu dezertu.“
„Sakra, já jsem říkal, že to nevyjde. Do prkýnka.“začnu nadávat, ale stejnak mi nezbývá nic jiného než tam jít. Ve dveřích se střetnu s Filipem.
„Půjdu s tebou, kdyžtak mu vysvětlím, že jsi to teprve vyvýjel a že to dneska ještě nemělo být na lístku.“usměje se na mě a vezme mě okolo ramen. Cesta ke stolu onoho zákazníka je utrpení. Po době, která se mi zná nekonečně dlouhá, dojdeme ke stolu, kde sedí muž. Před ním leží mé Srdce z Ledu rozkoustnuté, takže z čokodortíku, který je oblopen zmrzlím krémem, vytéká ještě horká třešňová náplň.
„Dobrý den, pane. Jsem šéfkuchařem tady v Mozartovi a toto je náš „dezertoví vývojař“. Přál jste si s námi mluvit?“slušně ho osloví Filip.
„Ano, to jsem si přál. Zajímalo mě kdo toto vytvořil.“
„To jsem byl já.“řeknu skoro neslyšně.
„Nejste trochu mladý na to abyste zde vařil?“podívá se na mě.
„Možná je mladý, ale je jeden z nejlepších v mé kuchyni.“zamračí se Filip.
„Ano tomu věřím.“usměje se poprvé za celou dobu ten muž. „To srdce je učiněný zázrak. Venku zmrzlí citrónovovanilkoví krém a když se rozlouskne vyteče z něj horká třešňová náplň z křehkého čokodortíku. Vynikající nápad.“ Filip i já na něj zůstaneme hledět. Oba jsme spíše čekaly výtky nebo odsuzování, ale on mé srdce chválil. Cítil jsem jak jsem se začal uculovat blbec.
„Abyste chápali, jsem Sei Forester gurmánský kritik a ředitelem jedné střední kuchařské školy.“
„Myslíte ten Sei Forester?“vytřeští na něj Filip oči a já nechápu o co jde. Tak je to kritik a ředitel a co?
„Ano ten. A musím říct, že jsem dlouho už nejedl nic tak dobrého.“usměje se na mě.
„Děkuju.“usměji se zpět. „Počkejte říkal jste Forester?“zarazím se když mi v hlavě něco dojde.
„Ano.“
„A neznáte náhodou Edwarda Forestere?“zeptám se.
„Ano, jistě. To je můj bratr.“jeho úsměv se rozšíří. „Přijeli jsme společně. On ale spí u svých známích a já jsem zůstal tady v hotelu, abych pohlídal jednoho z jeho synů.“
„Sama.“usměju se.
„Ale, vy ho znáte?“
„Jmenuju se Tom Mizuki Sein.“
„Aha, tak to jste ten kluk pro kterého jsme jeli. Prý jste fotbaloví zázrak.“ušklíbne se. „Spíš bych řekl, že byste spíše měl zůstat u vaření, když umíte takové věci.“ukáže na stůl.
„Nerad ruším vaše setkání, ale měli bychom jít zpátky do kuchyně.“přeruší nás Filip.
„Ale jistě to chápu.“usměje se na nás Sei ajá a Filip odejdeme.
„Je ti jasné, že pro mě musíš taky udělat jedno srdce?“usměje se na mě Filip.
„Co jedno,“zarazí ho Hugo. „ale rovnou pro všechny v kuchyni.“


 


 

Domů dorazím až po desáte večer. Celý dům se topí ve tmě, takže mi je jasné, že všichni už asi spí. Tiše dojdu do svého pokoje. Zamknu za sebou dveře a vysoukám se ze svého oblečení. Nahý přejdu k posteli. V té tmě nic nevidím a závěsi v okně jsou zatažené, takže takže dovnitř neproniká ani světlo hvězd a měsíce. Nadzvednu peřinu a vklouznu pod ni. Tělem do něčeho narazím,asi jsem si v postely nechal válet plyšáka. Přehodím přes něj ruku a usnu. Dneska jsem hodně unavený.


 

Jsem na chodbě své staré školy. Zrovna dávám pá svých učebnic do skříňky a chystám se jít domů. Zničeho nic mě zezadu popadnou něčí ruce a zatáhnou mě na záchodky. Pak mě zády přitisknou na zeď. Ochromeně se podívám do obličeje jednoho z mých starších spolužáků.
„Ale ale, snad se mě nebojíš, zlatíčko.“usměje se na mě a rukou mi přidrží mé ruce nad hlavou. Druhou rukou mi začne strhávat košili mé školní uniformy. „Nemáš se čeho bát, já si s tebou chci jen užít. Uvidíš, že se ti to bude líbit.“ sotva mi strhne košili, štípne mě do bradavky. „Ztvrdly ti bradavky, jsi snad vzrušený?“do uší mi doléhá jeho smích. Snažím se z pod něho vykrouti, ale není mi to nic platné. Najednou ho někdo ze mě strhne. Zničeně se sesunu na kolena a slzami zaplněnými oči sleduju jak David vrazí tomu parchantovi pěstí. Ke mně doběhne bratr s Adamem a oba mě vezmou do náruče. Asi mě šli hledat, když jsem nedošel na dvorek před školou, kde jsme měli sraz.
„Všechno bude dobré bratříčku.“políbí mě bráha do vlasů. Díky bohu za to, že se objevili. Z očí mi teče čím dál tím víc slz.


 


 

Probudím se a brečím dál. Ten sen mě neustále pronásleduje. Asi týden po tomhle hnusném zážitku, zemřel můj bratr. Brečím a nemůžu s tím přestat. Nečí ruce si mě přitáhnou do náruče, můj obličej se zaboří do jeho ramene. Zezadu se ke mně přitiskne další tělo.
„Klid, zlatíčko. Všechno bude dobré. Jsme s tebou.“zašeptá mi do ucha ten zezadu a já poznám, že se jedná o Davida, takže to druhé musí být Adam. V duchu si oddychnu a pak už mě zase přepadnou slzy. Nevím jak dlouho brečím, ale sotva mi dojdou slzy, tak zase usnu, ale tentokrát naštěstí spím bezesným spánkem.


 


 

Ráno se probudím přimáčknutý mezi Davidem a Adamem. Celý zrudnu, když si uvědomím, že jsme všichni nazí a že Davidův penis ve přitisknutý k mému pozadí. Nejistě se zavrtím.
„To bych nedělal, pokud nechceš, aby mi ztvrdl.“kousne mě David jemně do ušního lalůčku. Zděšeně se chci od něho odtáhnout, ale díky tomu se víc přitisknu k Adamovi. Ten se díky tomu probudí a s úsměvem mě políbí.
„Dobé ráno, broučku.“řekne sotva odtáhne své rty od těch mých, čímž ukončí náš polibek. Podvědomně si povzdychnu a natáhnu ruku, abych si ho znovu přitáhl. Pak si to uvědomím, zrudnu a nechámsvou ruku klesnout. Oba dva se na mě spokojeně dívají.
„Tak myslím, že to zas tak dlouho nebude trvat.“usměje se na mě Adam a dá mi další pusu. Zrudnu ještě víc, pokud to je teda ještě možné.
„Kolik je hodin?“zeptám se po chvilce. Normálně bych se rozčílil, ale na to jsem jim moc vděčný, že se mnou byli, když jsem měl svou noční můru.
„Bude půl osmé.“odpoví mi David, sotva se podívá na budím.
„Sakra, vždyť já musím do školy pro vízo.“rychle se vytrhnu s jejich ruk a letím ke skříni, ze které vytáhnu první triko a kalhoty, na které narazím. Na boxerky úplně zapomenu. Ani se s nimy nerozloučím a utíkám do školy, ke které dorazím tak tak. Do třídy vrazím se zazvoněním a jsem šťastný, že ještě nepřišla učitelka. Se žuchnutím se sesypu na svou židli v poslední lavici. Za chvíli přijde učitelka a rozdá vysvědčení, což ji zabere asi hodinu, protože se u každého se na chvíli zastaví a pogratuluje mu. Po hodině jdu ještě ke skříňce, ze které si vytáhnu všechny věci a naházím je do igelitky. Moc toho není, jen pár učebnic a přezuvky. Pak už jdu ze školy ven. Přejdu přes dvůr k bráně, kde stojí David. Nechápavě se na něho podívám.
„Zapoměl jsi se nasnídat, takže jsem ti přinesl koblížky a navíc tě musím pohlídat.“řekne mi.
„Pohlídat?“
„Ty sis asi nevšiml, co sis ráno oblékl, co?“zamračí se na mě. Trochu zaskočeně se na sebe podívám a uvidím, že mám na sobě uplé ošoupané džíny, ve kterých jde krásně vidět, že jsem přírodou dobře vybavený a které mi těšně obepínají zadek. Přes tričko se rýsují mé břišáky.
„Aha.“hlesnu sotva si uvědomím, že mě pozoruje několik párů očí. „Ale díky za ty koblihy.“usměju se, vytáhnu si jednu a s chutí se zakousnu. Mňam to je dobrota. Spolu s Davidem se vydám na cestu domů.
„Dneska odjíždíme.“řekne zničeho nic David.
„Já vím.“zakousnu se znovu do koblihy.
„Nejsi naštvaný?“
„Už jsem se s tím smířil.“usměju se na něho a on se začne smát. Pak se sehne a olízne mi rty.
„Jsi celý od cukru.“usměje se. „Nejradši bych ji z tebe slízal, ale myslím, že to není vhodné tady uprostřed města.“políbí mě a dá mi ruku okolo ramen. Opřu si hlavu o jeho rameno a nechám se odvézt domů.
„Už jsme doma.“zavolá David do domu sotva dorazíme a za chvilku už se k nám přiřítí Adam.
„No konečně.“ usměje se na nás Adam a obejme nás. „Musíme si pohnout, za dvě hodiny ná to letí.“upozorní nás a nikdo znás se na další dvě hodiny nezastaví. Balíme, cukrujeme. Teda oni se snaží cukrovat se mnou, ale já je ignoruju. Nakonec to ale stihneme a za hodinu a půl už vcházíme na letiště do odletu nám zbývá ještě půl hodiny. Rodiče se se mnou rozloučí, hned u vchodu, jelikož oba spěchají do práce.
„Tady jste.“ozve se za námi a všichni se jako na povel otočíme.
„Sei.“usměje se Edward. „Tome dovol, abych ti představil svého bratra.“
„Myslím, že to už nebylo nutné.“usměje se Sei. „Rád tě zase vidím.“
„Poznali se v restauraci.“vysvětlí Sam, který přišel společně se Seiem, Edwardovi.
„Aha, tak to jo.“usměje se Edward. Kousek od nich poodejdu a hned se na mě nalepí David s Adamem.
„Nechte mě alespoň dýchat.“zamračím se na ně.
„No tak kluci nechte mu kousek prostoru.“změří si Sam ty dva pohledem. Dvojčata ho se zamračením poslechnou a o kousek se šoupnou.
„Díky Sama.“usměju se na Sama.
„Není zač.“usměje se. „Alespoň je tu teď víc místa pro mě.“řekne, odstrčí Davida a chytne mě okolo pasu.
„Same! On je náš a ne tvůj.“zařve na něj David, až se půl letištní haly otočí naším směrem.
„No tak se uklidněte kluci.“zamračí se na ně Edward. „Kde si myslíte, že jste, že na sebe tak hulákáte?“
„Promiň tati.“ozve se sborová odpověď a všichni tři se ode mě odšourají dál.
„Jak vidím tak už jsi okouzlil část naší rodiny.“usměje se na mě Sei a spolu s Edwardem ke mně přejdou blíž.
„Oni jsou jen úchylní a neví koho si mají vybrat za obět.“usměju se.
„To máš asi pravdu.“souhlasí se mnou Sei. „Víš co mě Edwarde udivuje?“
„Ne co?“zeptá se ho Edward.
„On vytváří ty nejlepší dezerty a ty z něho chceš udělat fotbalistu.“řekne mu Sei a zamračí se.
„Teď přeháníte.“usměju se.
„Věř mi nepřeháním.“řekne mi a otočí se na kluky. „A vy ho v pondělí přivedete do školy, když tě Edward může nutit hrát fotbal, tak já tě budu nutit chodit do kuchařské školy.“
„Vždyť mám prázdniny.“zamračím se.
„Z toho už se nevymluvíš.“šťouchne do mě Edward.
„A navíc dopoledne u nich nebude doma, protože nemají prázdniny.“řekne mi Sei.
„Aha.“zamumlám.
„Neboj, tvoje třída bude v pohodě.“usměje se na mě Sei a já přemýšlím co má za lubem.

 


 

Let proběhne docela v klidu, protože si vedle mě sedne Sei a kluci jsou tudíž nuceni si sednout jinam. Díky bohu za to. Dvojčata samozřejmně sedí vedle sebe a celý let spolu cukrují. Pochechtávám se nevěřícným a pohoršujícím výrazům ostatních pasažérů a jejich neuvěřitelným hereckým výkonům. Sam byl přinucen si sednout s taťkou Edwardem a letušky se kolem něho pořád motaly. Jestli prý něco nepotřebuje. Fakt chudák, i když se těm letuškám nedivím, Sam je fakt kus chlapa. Sei si vedle mě otevře noťas a začne na něčem dělat, asi na něčem do práce. Unaveně se šoupnu na sedadle, přítáhnu si kolena hrudi a hlavu si opřu o stěnu. Za chviličku usnu a nevím o svém okolí. Probudí mě až nějaké štěbeťání. Narovnám se v sedadle a protáhnu se při tom mi sklouzne daka na zem. Počkat deka? Nevěřícně ji zvedám ze země a přemýšlím kdo mě přikryl.
„Sam tě přikryl.“usměje se na mě Sei, sotva si všimne mého výrazu.
„Aha.“usměju se.
„Hlavně mu nebuď vděčný. Políbil tě když tě přikrýval. Sice se tím zbavil těch ženských, ale David a Adamem jsou na něho naštvaní.“vysvětlí mi Sei.
„Chudák.“zamračím se.
„Ty mu nemáš za zlé, že tě políbil?“otočí se na mě.
„Ne, poč bych měl?“pokrčím rameny. „Vždyť to udělal jen kvůli tomu, aby se zbavil těch letušek.“ Sei se začne smát.
„No myslím, že to bude hodně zajímavé, až u nich budeš bydlet.“řekne mi. „Už se těším až poznáš zbytek mládeže.“
„Mládeže?“
„Zbytek Edwardovích synů, dcery se mu bohužel nepoštěstili.“vysvětlí mi.
„Vy děti nemáte?“zeptám se.
„Za prvé mi tykej a za druhé mám dceru, ale ta už žije sama.“odpoví mi Sei.
„Dobře“usměju se.
„Studuje na vysoké medicínů.“řekne pyšně. „O prázdninách tě s ní seznámím.“
„Už se těším.“řeknu a pak už nám letušky oznámí, že budeme přistávám a proto ať se připoutáme. Po přistnání projdeme další letištní kontrolou, než se vyjdeme k východu, kde se od nás odpojí Sei a odjede taxíkem domů. My ostatní přejdeme na parkoviště, kde se všichni naskládáme do Edwardova auta.
„Pamatuješ si kde bydlíme?“zeptá se mě Edward od volantu.
„Ne, nikdy jsem u vás nebyl.“odpovím. Sedím vzadu mezi Adamem a Davidem, kteří mi neustále pokládají své ruce na nohy.
„Tak to se nelekni.“usměje se na mě Sam zepředu. Jeho upozornění je dobře míněné. Sotva dojedeme na místo, tak mám co dělat, abych se udržel. Jejich dům je obrovský.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

hehe

(Yoku, 16. 5. 2011 19:52)

to bude ještě hodně zajímavý :D ale nemám tušení komu fandit, jestli dvojčata nebo Sam :D

ooooo

(Nati, 15. 5. 2011 0:58)

Sakra, ten příběh se nám začíná zajímavě rozvíjet a mě začíná bavit čím dál víc. Prosííííím o další dílek.

...

(ElenEstel, 14. 5. 2011 21:29)

wow jsem zvědavá jak to Tom zvládne a moc se mi to líbí

joj

(Kana, 14. 5. 2011 17:50)

kawaiii, to bylo sugoii. už se těším na další dílek, mám tenhle ciklus horzně ráda XD

:D

(maky, 14. 5. 2011 17:33)

na tak na to se těšim, ten barák by mohl mít nějaká skrytý chodby kdeté by nešel jen on a mohl by se v nich před nima chovávat :D

O_O

(paks, 14. 5. 2011 16:57)

chudak tom myslim ze nevi do ceho se zene tahle povidka je cim dal tim zajimavejsi moc dekuju za pokracovani a tesim se na dalsi

CHúda moje.

(Haku, 14. 5. 2011 16:17)

On ani netuší čo ho čaká.Teda vážne...sa oňho pobijú.Ale zaslúži si trošku milej pozornosti a šťastia.Krása,dakujem.

WOW

(Liliana, 14. 5. 2011 14:59)

Moc krásné těším se na další dílek :o)