Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Návštěva

24. 5. 2010

Emo. Tímhle výrazem ho označovali už od šesté třídy. Sám nevěděl proč. Začali s tím krátce po tom co mu zemřel jeho starší bratr a oni se odstěhovali. Byl smutný, no pořád ještě je, ale neví proč ho označovali jako emaře. Jistě měl tmavé vlasy, ale za to nemohl, už se narodil s tmavými na slunci tmavě modrými vlasy. Pro všechny okolo byl emařem a tak se jim taky nedobrovolně stal. Jeho rodiče ho od smrti jeho bratra zcela ignorovali a pořád se jen hádali. Venku se mu lidé posmívali pro jeho vzhled. Měl spíše jemnější rysy, jeho kůže byla tak světlá, že mu ji záviděli snad všichni, světle červené, dokonale tvarované ústa vyzívající k polibku kontrastovaly k jeho tak jasným modrým očím, které byly hustě ohraničeni tmavými řasami a jeho delší vlasy zastřižené na patku ještě zdůrazňovaly jeho vzhled emaře. Nikde se necítil doma a tak se všem ve svém okolí vyhýbal jak jen mohl. Ve škole byl tak dlouho jak jen to šlo. Chodil na hodiny kenda, kickboxu, zpěvu, výtvarky, kytary a pečení. Domů se vracel až večer. Ve škole neměl problémy. Měl dobré známky, sice ho pro jeho vzhled a bezemociálnost sem tam mlátili, ale i to se dalo přežít. Myslel si že tak hold bude žít až do osmnácti a potom se odstěhuje, ale to se nestalo. Jednoho dne se všechno změnilo. Byl to úplně normální den. Ráno šel do školy, tam se trochu porval, šel do kroužků a potom domů. Jenže doma, místo toho aby ho jako pokaždé rodiče ignorovali, se na něho usmáli. 
„Dneska přijede bývalý trenér tvého bratra a náš přítel Edward se svými syny, takže se běž převléct Tomi, a pospěš si za chvilku by tu měli být. A promiň nám poslední roky, včera za námi byl tvůj třídní a otevřel nám oči, promiň že jsme na tebe zapomněli“řekla mu mamka a slzami v očích ho po dlouhých letech zase objala. 
„To je v poho mami.“řekne rozpačitě Tom. 
„Ne není a ty to víš. Jen nám to prosím tě promiň, už se to nikdy nestane.“promluví otec a rozcuchá mu vlasy. 
„To bude v pořádku fakt. Jen mě pusťte nemůžu dýchat.“řekne Tom a rodiče ho se smíchem pustí. „Půjdu se teda převléct.“oznámí jim a oni se na něho usmějí. Schody do pokoje vezme po dvou, vejde do pokoje a zavře za sebou dveře, až tak se šťastně rozesměje a v duchu doufá že se jeho rodiče probrali ze svého zimního spánku už nadobro. Neví jak dlouho tam sedí a směje se, ale najednou uslyší na příjezdové cestě auto. Rychle vytáhne ze skříně volné černé tepláky a uplé tmavě zelené triko a vběhne do koupelny. Převleče se a v zrcadle zkontroluje své líčení spočívající v černých linkách a slabém lesku. Zdola už slyší hlasy a tak v rychlosti sjede po zábradlí. Dole dopadne do dřepu a zamíří do obýváku odkud slyší zvuky rozhovoru.
 „A tady ho máme.“ozve se jeho otec sotva se objeví ve dveřích a zajistí mu tím pozornost všech lidí v pokoji. „To je Edward a jeho synové Adam a David.“ozve se jeho mamka a ukáže mu na dvojčata co sedí vedle jejich otce. „Možná s je pamatuješ z dřívějška, kdy se bavili s Johnem.“ 
„Jo mami.“kývne Tom hlavou a poprvé se na ty kluky podívá. 
„No musím říct že vypadáš úplně jinak než tvůj bratr John.“ozve se Edward. 
„Jo.“kývne jeden z dvojčat a spolu se svým bratrem na něho třeští nevěřícně oči. 
„No nechcete si jít zahrát? Ta návštěva byl váš nápad.“podívá se Edward na své dva syny. 
„No jo už jdem.“ozve se David, vezme míč do ruky a odtáhne Adama a nechápavého Toma do zahrady. 
„Tak hra jeden na jednoho. Adame děláš nám rozhodčího.“řekne David venku. 
„Počkat co hrajem?“nechápavě se zeptá Tom. 
„No fotbal. Co jiného?“ozve se po dlouhé době Adam. 
„Co jiného?“pitvoří se po něm Tom, ale jeho oči stále zůstávají chladné. 
„Nemel a hraj. Tvoje brána, moje brána.“řekne David a bez upozornění vyrazí na jeho bránu.
„Tak na to zapomeň.“řekne Tom, bez povšimnutí sebere Davidovi balon, přeběhne jejich údajné hřiště a dá gól. 
„Jak si to udělal.“zeptal se nechápavě Adam. 
„Normálně, byl sis tak jistý, že neumím hrát, že si nehlídal balón.“odpoví mu Tom. „A navíc došlapuje opatrně na pravou nohu, asi ji měl zraněnou a tak si na ni dává pozor, takže vzít mu balón nepozorovaně z pravé strany byla brnkačka.“ 
„To nedělám.“ohradí se David.
 „Ale jo děláš.“odpoví mu nevzrušeně Tom. „Sám si všimni, že jsi automaticky, když jsi zastavil, přešlápl tak, abys váhu přenesl na levačku.“ 
„Má pravdu brácha.“řekne Adam sotva si přesně prohlídne Davidův postoj. „No dobře, brát balóny by uměl, ale určitě nedostane míč do brány přes brankáře.“řekne David nakvašeně.
„Se vsadím o stovku že jo.“chytne ho Adam ihned z slovo. 
„Dobře, mazej do brány bro, tentokrát budu rozhodčí já.“plácnou si bratři. O pár minut později už Tom střílí na bránu ve které stojí Adam. 
„Moc vysoko.“řekne David, když balón letí na horní tyč, najednou však balón změní směr, a i přes pokus Adama ho na poslední chvíli chytit, skončí v síti.
„Dlužíš mi stovku.“oznámí Adam nevěřícně a podívá se na stejně nechápavého bratra. 
„Tak jestli vám to nevadí, jdu zpátky do domu.“oznámí jim Tom a aniž by čekal na odpověď, tak jim prachsprostě uteče. 
„Tak myslím, že naše cesta sem nebyla zbytečná.“řekne po chvilce ticha David.
„Tome?“zavolá na něho mamka. 
„Ano mami?“odpoví ji a vyjde z pokoje, kam zdrhl hned co přišel zvenčí. 
„Edward i kluci tu na chvíli zůstanou. Edward bude mít pokoj pro hosty dole vedle naší ložnice a kluci si vezmou pokoje co jsou vedle tvých v horním patře.“chvíli počká na jeho reakci, ale když se ta neukáže tak zase sejde dolů do kuchyně. Sotva zmizí na schodech začne Tom nadávat na celou chodbu. Ani si nevšimne, že po schodek mezitím vyjdou David s Adamem a tak ho překvapí, když na něho promluví. 
„A já si myslel, že bude rád, když se to dozví.“řekne Adam. 
„No ty to neslyšíš, vždyť je šťastný, že nás bude mít tak blízko.“ozve se David.
 „Leda houby s octem.“odsekne mu Tom, vejde do svého pokoje a demonstrativně třískne dveřmi. V pokoji si lehne na postel a začne si jen tak črtat do notesu. 
„Panebože.“ozve se a probudí tím Toma, který při kreslení asi usnul. 
„Co je?“řekne rozespale.“Počkat, kdo ti dovolil sem vejít.“podívá se na Adama.
„Nikdo, ale týý jo.“řekne Adam a ještě jednou se rozhlídne po zdech, odkud na něho hledí nakreslení pavouci v obřím provedení, věrná podobizna Jacka z Mrtvé nevěsty, různé emo postavy a postavy z mang a nějací kytaristi, ve kterých pozná Hizakiho, Miyaviho, Toma z TH a pár dalších. „Kdo to kreslil?“
„Kdo myslíš že to kreslil?“zeptá se Tom na oplátku. 
„Počkat, snad nechceš říct, že jsi to kreslil ty?“řekne Adam. 
„A kdo jiný by to měl kreslit, když je to můj pokoj?“povzdechne si Tom nad jeho nechápavostí.
„Ale to je nádherné.“usměje se Adam. 
„Kde jste? Dole už všichni čekají u sto … No ty vole.“vběhne do pokoje David. 
„Ježiš ještě tys nám tu scházel.“ řekne Tom zoufale.“No nic padejte mládeži, dole na nás čeká večeře.“s těmi slovy vyhodí oba bratry na chodbu a sám za sebou zavře dveře. 
„Promiň mami trochu jsme se zdrželi.“řekne sotva si sedne ke stolu.
 „Nic se neděje. Nechte si chutnat.“řekne mu mamka a políbí ho do vlasů. 
„Slyšel jsem, že skvěle hraješ fotbal.“ozve se Edward, který sedí naproti němu. 
„To bych neřekl. Umím jen pár věcí co mě kdysi naučil bratr.“odpoví mu Tom s plnou pusou.
„No já slyšel jiné věci.“usměje se na něho. 
„Tak to jste se asi přeslechl nebo někdo přeháněl ve vyprávění.“stoj si Tom za svým. 
„Tome Mizuki Seine! Chovej se slušně,“ozve se jeho otec. „Abys věděl, Edward se nabídl, že tě vezme na soustředí jeho fotbalového týmu do Japonska. A jak to vidím japonská kultura ti jen prospěje alespoň se naučíš chovat. Škoda, že jsme se z tama odstěhovali, ale bylo to tak lepší.“ 
„Kdy se pojede?“ozve se Tom potichu. 
„Za tři dny až ti začnou prázdniny.“řekne mu otec a usměje se na něho otec. „Alespoň si najdeš kámoše a vylezeš konečně ze své ulity.“ 
„Ulity?“ 
„No nemyslili si že jsem tě celé roky úplně ignoroval, seš přece můj syn.“usměje se otec ještě víc. „Tak mazej si udělat zbytek úkolů, až dojíš.“ 
„Dobře tati,“řekne Tom a nabere si další porci rizota. 
„Do kolika zítra máš?“zeptá se zničehonic David. 
„Emm no zítra je středa, takže tak do půl druhé,“řekne se zaváháním Tom. 
„Dobře tak mi tě z Adamem vyzvedneme,“rozhodne David. 
„Nemusíte, mám potom ještě kroužky, takže příjdu až kolem šesté večer domů.“s velkou dávkou spojenosti sleduje jak Davidovi pomaličku mizí úsměv ze tváře. 
„Aha.“odpoví mu nakonec, ale to už Tom neslyší protože už dávno mizí na schodech do horního patra, kde zapadne do svojí postele. Po chvilce už neví o světě.

 

Druhý den vypadne z domu časně ráno, když ještě všichni spí a jde do posilovny. Ráno tam nikdo není takže má svůj klid.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

....

(Ryuuzaki, 7. 7. 2010 1:34)

na kdy planujes pokracovani??? tohle vypada fakt zajimave :) tesim se na to, jak se to bude vyvijet :)

:-)

(Davida666, 25. 5. 2010 16:07)

Doufám v časné pokračování :-)

.....

(Mizuki, 24. 5. 2010 20:19)

Začátek příběhu se mi strašně líbíl, těším se moc na pokračování :D, nenech nás dlouho čekat Yuki :P!!!

Ach jaj!

(Haku, 24. 5. 2010 19:53)

Uz sa znovu zamilovala do pribehu!Ale nestazujem sa to v ziadnom pripade..je skvely a budem sa tesit na pokracovanie.Kujeeeeeeeeeeeeem.