Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Trénink

19. 3. 2011


 

Pomalu se ploužím ze školy do kickbox clubu. Je to fakt otrava, protože je club až na druhém konci města, ale alespoň mám jistotu, že tam nepotkám nikoho známého. Vejdu do budovi a projdu obchodem, který se nachází v dolní části. Nahoře je pak velká tělocvična. Projdu kolem prodavačky a usměju se na ni, je docela fajn. Vyběhnu shody a vejdu do šatny. Převleču se a vejdu do šatny. Tam se pozdravím s pár známímy tvářemi. Z regálu si vezmu švihadlo a začnu se zahřívat skákáním přes něj. Nemyslete si i tady jsem měl dost težké začátky a taky jim trvalo než mě vzaly mezi sebe. Jsem tady nejmenší a taky asi třikrát lehčí než většina, ale i tak jsem si vydobil respekt tím, že jsem se nenechal a zastrašit a trénoval a trénoval až jsem se stal jedním z nejlepších tady v clubu. Teď s nimy dokonce prohodím někdy i pár slov. Skáču a svého okolí si nevšímám, když v tom na mě zavolá trenér. Přehodím si švihadlo okolo krku a jdu za ním.
„Tome, už jsi zase tady?“usměje se na mě.
„Jo asi jako každou středu.“pokrčím rameny.
„Víš dneska se tu stavil jeden můj bývalí student, nechceš si s ním zazapásit?“nadhodí mi trenér nabídku.
„Mám proti němu šanci?“zeptám se.
„Ty vždycky.“odpoví.
„Tak jo.“pokrčím rameny.
„Tak pojď se mnou, už je připravený v ringu.“dovede mě k jednomu z ringů, který stojí na kraji tělocvičny. Podá mi helku, ochranu na zuby a rukavice.
„Ne že to projedeš, vsadil jsem se na tebe.“řekne mi a podrží mi lana ať můžu proklouznout do ringu.
„Si děláte srandu, že mám bojovat proti takovému malému skřítkovi.“ozve se z protějšího rohu. „Jste si jistý, že to není holka.“
„By ses divil jakou má obrovskou kládu.“řekne mu trenér a poplácá mě po rameni. „Light, Low, Thai čí Full?“ Pokrčím rameny je mi to jedno.
„Thai.“ozve se můj protivník. „Souhlasíš holčičko nebo je to pro tebe moc brutální?“
„Mě je to jedno Herkulesi.“ušklíbnu se a dám si ochranu na zuby. Ozve se gong a zápas je odstartován. Jsme si rovnocení. Tak tak vykrývám rány. Několikrát mě kopl do stehen a taky jsem schytal ránu do , bolí to jak ďas. Třetí kolo a zápas je pořád nerozhodně. Najednou schytám plný úder do obličeje. Využiju toho, že si myslí že mě dostal a srazím ho kopem k zemi. Je konec vyhrál jsem sice jen tak tak, ale vyhrál. Sesunu se do sedu, jsem vážně hotoví. Večer budu mít stehna a břicho pokryté modřinami a nádhernou podlitinu pod okem.
„Vyhrál jsi Tome.“přižene se ke mně trenér.
„Já tomu nevěřím, on mě fakt porazil.“přejde k nám můj nepřítel.
„Jí ti to říkal.“usměje se trenér.
„Tak porč nesoutěží? Vždyť už mě mohl připravit o titul.“zeptá se nechápavě.
„Protože se nám nevleze do váhové kategorie.“řekne trenér prostě.
„Si dláš srandu že jo?“zatváří se nevěřícně.
„Nedělá.“zasměju se. „Vážím třicetosum kilo s tím mi žádný doktor nedá povolení zápasit. Bože to byl ale super zápas.“
„Nápodobně. Jinak jmenuju se Sam.“oplatí mi soupeř. „A jseš si jistý, že seš v pořádku vždyť musíš být podviživený.“ Vytáhnu si tričku a převedu mu svůj vypracovaný sixpack.
„Pořád si myslíš, že jsem podviživený?“zeptám se.
„No tak asi ne.“usměje se Sam. „Jak se vůbec jmenuješ?“
„Tom, Tom Mizuki Sein.“řeknu.
„Počkej, říkal jsi Sein?“optá se ještě jednou Sam, když pokývám hlavou tak se začne smát. „Super tak to se vůbec nebojím, že bychom se ztratili z kontaktu, ale teď už musím, jsem dneska večer pozvaný na večeři.“ A dřív než se ho stihnu zeptat co tím myslel zmizí.
„Fakt divný patron.“otočím se na trenéra.
„Jo a nejen to. Je i vícenásobných championem v thaiboxu.“usměje se na mě trenér.
„Si děláte srandu že?“
„Ne nedělám.“
„A to mě s ním necháte bojovat?! Vámasi vůbec nezáleží na mé pěkné tvářičce.“zatvářím se dotčeně.
„Dobře, až budu chtít příště něco takového dělat řeknu ti to, at si svůj rozkošný obličejík můžeš chránit.“oznámí mi.
„To doufám.“usměju se, škoda že se usmívám jen rty a ne i srdcem. „Jestly vám to nebude vadit, tak si dám sprchu a budu pro dnešek končit.“
„V poho. Zasloužil sis odpočinek.“usměje se trenér. „Přijdeš v pátek?“
„Ne, rodiče mě posílají na fotbaloví výcvik do Japonska.“ušklíbnu se.
„Nevěděl jsem, že hraješ fotbal.“koukne po mě trenér.
„To budu proto, že ho nehraju.“vstanu a zamířím do šatny.


 


 


 

„Jsem doma.“zavolám do ztichlé chodby.
„Už je taky nejvyšší čas.“ozve se z kuchyně mámin hlas. Dojdu za ní. „Za chvilku bude večeře a přijde i starší syn Edwarda, který se ubytoval v hotelu. Takže se běž slušně oblíct.“ Podívá se na mě. „Proboha co jsi dělal?!“zeptá se s očima vytřeštěnýma na mé oko. Super modřina se objevila dřív. Rychle ji i okem skryju za svoji afinu, alespoň k něčem se ta emařská afina hodí.
„Měl jsem dneska trénink v kickboxu a daly jsme si cvičný zápas.“pokrčím rameny.
„Bože, kdy jsi tam začal chodit?!“zeptá se mamka zděšeně.
„Krátce potom co jsme se přestěhovali a vy mě začli ignorovat.“odpovím ji.
„Zlatíčko je mi to tak líto.“obejme mě. „Omlouvám se že jsem ti nebyla matkou jakou bys chtěl, ale budu se snažit ať se zlepším.“
„To je dobrý mami.“zachumlám se do jejího obětí. „Konečně jsi se mi vrátila.“ Chvíli tak stojíme než mě pustí. Usměju se na ni a jdu nahoru do svého pokoje.
„Bráááchaaaaa je tadyyyy!!!“ozve se křik sotva došlápnu na poslední schod a hned se ke mně přižene Adam s Davidem.
„Kde jsi byl tak dlouho?“zeptá se hned David.
„No kde asi? Jsem vám říkal, že mám kroužek.“oznámím jim klidně a oddychnu si, že jsem si skyl modřinu. Nemám nervy jim vysvětlovat kde jsem k ní přišel.
„Volali jsme do školy a tam nám řekli že ti výtvarný kroužek skončil ve čtyři.“odsekne mi Adam.
„Bože já mám ale po výtvace ještě jeden kroužek.“zamračím se na ně. „A kdo vám dal právo mi volat do školy?!“
„No víš když my jsme se o tebe báli.“zatváří se Adam provinile.
„Vy jste mi dva cvoci.“nevěřícně se na ně podívám. „Vždyť mě ani neznáte.“řeknu a odejdu do pokoje a jako obvykle v jejich společnosti třísknu dveřmi. Převleču se a zamířím dolů do kuchyně za mamkou.
„Jak jsi na tom?“zeptám se jí.
„Nooo, ještě mi zbývá udělat dezert, ale vůbec nevím co mám udělat.“rozhodí bezradně rukama.
„Tak já ho udělám.“usměju se.
„Ty umíš vařit?“zeptá se mě.
„Ne, ale píct.“usměju se. „Chodil jsem do kurzu pečení a teď někdy pomáhám v Hotelu Mozart s dezertama.“vysvětlím ji.
„Jako ty myslíš v tom hotelu Mozart?“vykulí mamka oči.
„Jo přesně v tom.“usměju se. A pustím se od přípravy. Jen co dám sorbet do mražáku zazvoní zvonek.
„Já tam jdu.“řeknu k mamce přes rameno. Otevřu dveře a nevěřícně zůstanu hledět na muž za nimy.
„Rád tě zase vidím Tome.“usměje se na mě.
„Sama?“zeptám se nevěřícně. „Co ty tady děláš?“
„Jeee ahoj Sama.“ozve se za mnou mámin hlas a ona projde okolo mě. „Tak už jsi tady. Tome tohle je nejstarší Edwardův syn.“ Vysvětlí mi.
„Aha.“řeknu, na víc se totiž nezmůžu.
„Zajdi prosímtě pro Adama a Davida, že už je večeře.“usměje se na mě mamka a pozve Sama dál. Na nic nečekám a vydám se pro ty cvoky nahoru.
„Hej vy monstra. Večeře.“zavolám když stojím v horním patře na chodbě. Z jednoho pokoje vykoukne Adamova hlava.
„Koho voláš?“zeptá se mě nechápavě.
„Tebe a tvoji zrcadlovou kopii.“řeknu mu a otočím se, že půjdu dolů.
„Tak na nás alespoň počkej.“přižene se ke mně Adam a dá mi ruku kolem pasu. „Davide pohni.“zařve přes rameno, ale než to stihne doříct tak mi David dává ruku okolo pasu z druhé strany.
„Teď už můžeme jít.“napoví mi Adam.
„To teda nemůžem.“odseknu mu.
„A proč ne? Ty snad nechceš abychom se tě dotýkali.“řekne David zklamaně.
„Jo to taky, ale ani bychom takle neprolezli schodištěm.“řeknu mu.
„Ahaaa.“rozjasní se mu tvář. „Počkat jaké pak „To taky“?“zarazí se.
„Už to šlo.“odpovím tu a zdrhám po schodech dolů do jídelny. Jsou mi v patách, to bude těsný. Rozrazím dveře do jídelny a hledám něco za co bych se mohl schovat. U stolu už sedí Sam, Endrew i taťka a mamka stojí opodál rychle se za ní rozběhnu. Těsně za mnou vrazí do dveří Adam s Davidem. Rozběhnou, ale David zakopne o kredenc a do vzduchu vyletí mámina oblíbená váza. Na nic nečekám, zapřu se o pravačku, obrátím se zpátky a skočím. Zachytím vázu ve vzduchu, přitisknu si ji na hruď a pak už jen dopadnu do dřepu. Všichni na mě nevěřícně hledí.
„Takže ono to umí i chytat.“ozve se nakonec Adam. To se zpamatuje i jejich otčím.
„Kluci můžete mi vysvětlit, proč ho honíte po celém domě?“zařve na ně.
„Jáá ...“ozve se David, ale nic ze sebe nevypraví.
„Byla to moje vina. Trochu jsem je nahoře vyprovokoval.“ozvu se. Sice je nemám rád ale nechi, aby na ně někdo křičel.
„Jo to možná je, ale my jsme tu na návštěvě, takže by se měli umět chovat.“řekne Endrew a spraží dvojčata pohledem.
„Tak toho nechte.“vloží se do toho mamka. „A pojďte večeřet, než to všechno vychladne.“usměje se. Na nic nečekáme a posadíme se ke stolu. Mňam. Mamka prostě umí vařit. Po celou večeři si povídají a najednou už je čas na dezert. Zvednu se, že půjdu dodělat. Mamka se na mě jen usměje. V kuchyni nachystám talíře. Na ně dám menší skleničku se sorbetem ze zeleného čaje a k tomu přiložím pár wagaši. Usměju se nad svým výtvorem. Je to to samé co už jsem tolikrát dělat v hotelu. Pomaličku si naskládám talíře na ruku. Pošlu děkovnou myšlenku Jerrymu, číšníkovi, který mě naučil nosit více talířů najednou. A pak už se vrátím do jídelny. Tam se na mě otočí všechny pohledy, nenechám se zvyklat a naučeným způsobem pokládám talíe před své hosty. Pak už si jen sednu na své místo.
„To vypadá podobně jako dezert v hotelu kde jsem ubytovaný.“usměje se na mě Sam.
„To bude možná tím, že jsem to vymyslel v kuchyni té restaurace. Někdy tam pracuju.“zčervenám, sklopím pohled a dám si afinu za ucho. Ani si neuvědomím, že tím nechtěně vystavím svou modřinu.
„Bože kdo ti to udělal?“zeptá se najednou Adam a já se na něho nechápavě otočím. „Tu modřinu. Ježiš zlatíčko nebolí to?“zamračí se.
„Jo to. Ne nebolí.“usměju se a všimnu si že se na mě dívá Sam.
„Promiň, nevěděl jsem, že jsem tě udodil, až takovou ranou.“omluví se mi.
„Brácha! Snad tím nechceš říct, že jsi ho zmlátil ty?!“rozčileně se na něho otočí David.
„Klid Davide.“okřikne ho Endrew. „Určitě nám to vysvětlí.“
„Popravdě jsem zmlátil já jeho.“řeknu tiše, ale přesto mě všichni slyší a nevěřícně se na mě otočí.
„Tak to spíš ne, miláčku, Sam je mistr v thaiboxu, moc dobře ví že si nemá začínat se slabšími.“vysvětlí mi Adam. „I kdybys ho napadl ty, tak by se měl držet zpátky.“
„Já se ale nedržel zpátky.“usměje se Sam. „Ani jsem nemohl. Tom se mnou zápasil v ringu.“
„Mě nezajímá kde jste spolu zápasili, vždyť jsi ho zranil.“vyjede po něm Adam.
„No tak klid, kluci. Jestli do toho Tom chtěl jít, je to jeho věc.“vloží se do našeho rozhovoru taťka. „A jestly něco tak nebezpečného chce dělat, já mu v tom bránit nebudu, i když je můj syn a nechci, aby si ublížil.“
„Díky tati.“usměju se na něho.
„Ani se nemusíte bát, že si ublíží.“usměje se Sam. „Spíš, aby neublížil někomu jinému. To já jsem prohrál v ringu. On nade mnou vyhrál.“
„Počkej to my jako chceš říct že tě porazil?“zaptá se Adam pro jistotu a Sam jen pokýve hlavou.
„Dal mi pořádnou nakládačku i dýchaní mi teď dělá problémy.“usměje se.
„Ježiš, tak to se moc omlouvám.“sklopím hlavu.
„Nemáš za co.“usměje se Sam. „To já s tebou šel do ringu i když mě trenér varoval.“
„Tak jen pro ujištění.“ozve se Edward. „Umíš thaibox, a jsi v něm zatraceně dobrý, umíš střílet, brát míče a dokonce i chytat...“
„A péct.“skočí mu do řeči mamka.
„A kreslit.“přidá se David. „Fakt krásně kreslit.“
„Dobře, takže kickbox, kreslit i péct.“usměje se Endrew.
„A zpívat, hrát na kytaru, kendo.“pokrčím rameny.
„Jsi si jistý, že jsi člověk.“podívá se po mě Adam nevěřícně. „Vždyť je nemožné abys dělat tolik věcí.“
„Jo a to jsem kdysi dělal i karate a judo.“usměju se jejich nevěřícným výrazům.
„Super.“pokýve nevěřícně taťka hlavou. „Mám velmi nadaného syna a ani o tom nevím.“
„Už to víš.“polácá ho mamka po rameni.
„Sakra.“zamračím se. „Vy tu pořád mluvíte a můj pračně udělaný sorbet začíná tát.“Všichni se podívají na své talíře a pak už začnou jíst. Konečně si mě alespoň na chvilku přestali všímat.
„Mňam to je fakticky moc dobré.“usměje se mamka a mě to zahřeje u srdce. Když už všichni sní i dezert, zvednu se, že posbírám talíře.
„Už se těším až s námi budeš v Japonsku.“usměje se Adam.
„Jo s váma a s celým týmem.“pokrčím rameny.
„Ty uvidíš jen o tréninku.“usměje se na mě.
„Ale však budem na soustředění ne?“nechápavě se podívám.
„Noo.“ozve se Endrew. „Pojedeš s námi do našeho domu, a budeš chodit na obvyklé tréninky týmu. Pro ně to není žádné soustředění, to bude jen pro tebe.“vysvětlí mi.
„To si děláte sradnu že jo?“zeptám se nevěřícně.
„Ne nedělám.“usměje se.
„Víš mi jsme si mysleli, že by ti pomohlo být na chvilku zpátky v Japonsku.“vysvětlí mi mamka.
„Aha.“řeknu a kecnu si zpátky na zadek. Budu byslet s nimy! S nejlepšími kámoši mého bratra.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

pre

(ada, 18. 6. 2011 18:10)

30 kíl? Nie je zas prehnane málo, aj keď je vyšportovaní? Veď 10 ročné deti ´majú viac kíl

nádhera

(miharu, 25. 4. 2011 16:17)

Moc krásný díleček. Doufám že bude brzo pokračování

supeeeeeeer!

(sisi/ctenar, 29. 3. 2011 21:08)

xD toto bude bezvadné ! uplně se nemohu dočkat! :D skutečně to vypadá :D a David xD mé oblíbené jméno :D

Tlemí sa ako pako!

(Haku, 29. 3. 2011 18:36)

Páni všetky moje najmilšie poviedky pohromade....ja sa neviem vytešiť...uááááááááá paráda.

O_O

(alvap, 28. 3. 2011 15:49)

ach proste nadhera doufam ze uz pises pokracovani to je uzasny namet povidky :Dtak sup sup at uz to tu je

hip hip

(paks, 24. 3. 2011 19:09)

konecne dalsi kapitola diky bohu za ni uz jsem myslela ze se nedockam doufam ze sem das brzy pokracovani vazne hezky pises

děkuju

(ElenEstel, 19. 3. 2011 22:24)

moc děkuju za věnování i tato kapitola se mi moc líbí jsem zvědavá co bude dál