Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Zrada

8. 5. 2011


 

Po velmi zajímavé večeři se toho už nic moc nedělo. Sam za chvíli odešel se smíchem jak mu jeho bratři vyhrožovali, ať mi už prý nikdy neublíží. Fakt. Dělají jako bych se o sebe nemohl postarat sám. Po Samové odchodu jsem se zahrabal do svého pokoje za účelem, že jse jdu učit. Takové lež. No, ale sežrali mi to, tak co. V pokoji jsem si sedl na parapet okna a díval se na hvězdy. Jedna z nich září každou noc víc než ostatní. Ta jedna hvězda patřila mému bratrovi.
'Proč se tu jen objevili tvý kamarádi velký bráško? Fotbal byla vždycky tvoje hra a ne moje, tak proč po mě chtějí ať ji hraji? Proč?'
V hlavě mi víří plno otázek, které bych rád položil svému bratrovi, ale nikdy mu je nebudu moct položit. Po tváři mi tečou slzy. Velký bráška mě opustil a nikdy už se nevrátí. Myslel jsem, že už jsem se s tím smířil, ale setkání s Edwadem a jeho syny mi rozvířilo staré bolestivé vzpomínky a emoce. Kdyby byl život spravedlvý zemřel bych tehdy já a ne on. Ale to život není. Zatřepu hlavou. Ne, už se nechci prodírat těmi bolestivími vzpomínkami. Sklouznu z parapetu a otočím se směrem ke dveřím. Jako na potvoru v nich stojí David. Tvářím se jako by se nic nedělo a potichu ho chci minout, ale to se mi nepodaří a on mě si mě stáhne do náručí.
„Copak se děje?“
„Nic, nech mě jít.“
„Nemluv, vždyť máš uplně mokrý obličej od slz.“
„Prostě mě pusť.“vykroutím se mu z ruk a zdrhnu do koupelny. Nenechám se utěšovat, ani jím a tím jeho povedeným bratrem. V koupelně si dám dlouhou horkou sprchu a snažímse zapomenout na všechno. Pak už jen nenápadně prolouznu do pokoje a lehnu si do postele. V noci se mi zdá jako obvykle o Johnovi.


 

Ráno vstanu brzo. Venku je ještě tma a v domě je klid. Tiše se obleču do čeveného trička s čenou hvězdou ve předu a do černých kalhot a naházímsi věci do tašek. Mám po ránu hodinu kenda, proto tak brzo vstávám. Potichounku se proplížím chodbou, po schodech dolů, kde si obleču své oblíbené martensky, a ven z domu. Branku raději přeskočím její vrzaní by ještě probudilo některého z dvojčat. Kendo se vyučuje v tělocvičně střední průmyslovky kde mě znají jen ti z kroužku. Já naštěstí či naneštěstí chodím ještě na nižší gympl. Jo slyšíte dobře bude mi teprve patnáct. U vchodu se setkám s pár klukama z kroužku pokývnutím hlavy je pozdavím. Stoupnu si k nim. Vchod do tělocvičny ještě není otevřený. Všichni jsou minimálně o dva roky starší, ale nevadí mi to. Kroužky s nima jsou docela fajn.
„Tak co máš v plánu o prázdninách Tome?“osloví mě jeden z nich.
„Musím do Japonska.“
„Proč proboha?“zamračí se jeden z nich. „Přece se tam nestěhuješ ne?“
„Neměl bych, proč?“
„Ale já jen jsem tě chtěl pozvat na rande.“usměje se na mě a já na něj zůstanu civět.
„Cože?!“
„No slyšíš ne?“usměje se „Nebo snad nejsi na kluky?“
„Ale jo jsem.“zčervenám.
„Tak vidíš.“
„Ale proč tak najednou?“
„Musel jsem sesbírat odvahu.“pokrčí rameny. „To víš tady kluci říkali, že jsi ledová královna.“ Podívám se na hlouček kluků, co stojí opodál. Vzdálili, aby nám dali soukromí asi.
„Tak co říkáš pujdeš?“
„Když já v pátek ráno už letím.“posmutním.
„Tak půjdeme na rande ještě dneska po škole.“usměje se na mě. Je vážně docela pěkný. „Máš čas?“
„Jo mám.“usměju se na něho.
„Dobře tak já tě počkám o půl druhé před tvou školou.“
„Jak víš v kolik končím?“
„Jen hádám.“odpoví mi a jde ke svým kamarádům. Za chvilku už přijde trenér a otevře nám dvěře do tělocvičny.


 


 

Po normálním dni ve škole, konečně odzvoní poslední hodina a já se rychlostí blesku proderu chodbou ven na dvůr před školou. A vážně René, ten kluk z rána, čeká u brány. S úsměvem jdu jeho směrem, ale těsně před ním se zarazím a podívám se za něj, kde uvidím stát Adama s Davidem. Polknu. Ti mi ještě chyběli. Dělám jako bych je neviděl a jdu přímo k Renému.
„Ahoj, čekal jsi dlouho?“
„Ne, právě jsem přišel.“usměje se na mě. „Půjdeme?“
„Jasně.“usměju se a nechám se chytit za ruku a vézt pryč. Za chvíli procházíme okolo dvojčat. Zírají na nás jako na zjevení. Pak mě najednou Adam chytne a stáhne k nim. Ruka mi vyklouzne z Reného dlaně a já spadnu přímo do Adamovi náruče.
„Kam myslíš že s ním jdeš?“vyjede David na Reného.
„Na rande.“odpoví mu René klidně. „Pokud vím, tak je volný tak nevím co se tady rozčiluješ. Jsi snad jeho bratr aby ses o něj staral?“
„Ne nejsem jeho bratr, ale jeden z jeho kluků.“
„Cože?!“vykulím oči.
„Pšššt Tomíku.“zašeptá mi Adam do ucha.
„Jeden z? Já věděl, že je to děvka, jen jsem to chtěl ostatním dokázat tím, že se mnou půjde na prvním rande hned postele.“usměje se René a já na něho zůstanu nevěřícně hledět. To snad nemyslí vážně a já si myslel, že mě má konečně někdo rád. Ucítím jak mě zaštípou slzy v očích. A pak už uvidím jak David vrazí Renému pěstí, až odletí zpátky k bráně.
„To máš za to, hajzle. Vůbec si Tomíka nezasloužíš. Pojďte vy dva, jdeme domů.“otočí se na mě s Adamem, ten si mě pustí z náruče, ale jen proto, aby my mohl dát ruku okolo pasu a odvézt mě pryč. David se postaví z mé duhé strany a dá mi taky ruku okolo ramen pak už se vydáme na cestu domů.
„On mě chtěl jen využít.“řeknu po chvilce ticha, ještě pořád nevěřícně a po obličeji mi začnou stýkat slzy. „Prachsprostě mě chtěl jen ošukat a odkopnout.“
„Je to debil.“dá mi Adam za pravdu. Z ničeho nic se začnu smát.
„Copak je?“podívá se na mě David starostlivě.
„Jen mě teď napadlo, že mi je čtrnáct, vždyť by to bylo nezákonný.“
„Počkej čtrnáct?“zarazí se na chvilku David.
„Jsem o tři roky mladší jak John a vy.“
„Bože já úplně zapoměl.“zamračí se Adam. „Kdy že ti bude patnáct?“
„V září.“
„Vždyť to jsou ještě dva měsíce.“zavyje David nešťastně.
„Neboj brácha to přežijem.“začne ho Adam ihned uklidňovat. Ušklíbnu se.
„A kdo říkal, že s váma vůbec nědy budu spát?“vypláznu na ně dětinsky jazyk.
„To ani říkat nemusíš to je jasné.“odpoví mi Adam.
„Jak pro koho.“zamračím se.
„No miláčku, přece by jsi nám neodpíral své nádherné tělo.“zděšeně se na mě podívá David. „Stačí mi, že až do září si budu muset pomáhat rukou a studenýma sprchama.“
„Si najdi někoho jiného ne?“vypláznu na něho jazyk.
„No fuuuuj.“zašklebí se David. „Jak po mě můžeš chtít at si najdu nějakou obludu, když už jsem našel tak nádherného andílka.“
„Andílka?!“nevěřícně se na něho podívám. „A můžeš mi říct kam jsi dal své oči?“
„Kam bych je měl dávat?“
„Ale radši nic.“zamračím se. Všichni mi říkají smrtko, emaři a on řekne andílku. Ten kluk musí být vážně slepý, nebo nevím jak přišel na andílka.
„No tak nemrač se ,zlato. Úsměv ti sluší víc.“řekne mi Adam a jeho stisk okolo mého pasu zesílí.
„Bože. Budu se tvářit jak chci.“vyškubnu se z jejich sevení a zmizím ve dveřích našeho domu, kam jsme zatím došli.
„Jsem doma.“zavolám do domu.
„Ahoj.“vyjde mi mamka naproti. „Taťka s Edwadem si zašli zahrát golf.“
„Taťka umí hrát golf?“
„Kupodivu jo.“usměje se mamka a obejme mě. „Vítej doma.“
„Díky mami, ale moc dlouho tu nebudu, jen si dám sprchu a něco k jídlu a pak už musím do restauace.“usměju se na ni.
„Ty vůbec nejsi doma, Tome. O tom si budeme muset promluvit.“zamračí se na mě na oko a já se rozesměju. Vážně mi ty roky scházela. Sotva se dosměju tak dovnitř vtrhnou ti dva pobudové.
„No nic, tak já letím do sprchy, mami.“lípnu ji ještě na tvář a zdrhám nahoru. V pokoji si vezmu čisté oblečení a pak už letím do koupelny. Stihnu to tak tak. Sotva za sebou zamknu, tak usliším jak ti dva přiletí. Sprchu si užiju o to víc, když se směju dvojčatům, kteří škemrají před dveřmi koupelny, jestly by se nemohly vysprchovat se mnou. Když se natáhnu pro ručník, tak už je děsiví klid. Hoši to asi vzdali. Rychle se osuším a obleču. Před zdcadlem si ještě vyfénuju vlasy. Při pohledu na modřinu si povzdechnu. Už vidím před sebou jak se mi budou v kuchyni restaurace smát, ale nic nenadělám, jelikož jdu vařit, nemůžu si tu modřinu ani zamaskovat make-upem. Odložím fén a jdu solů do kuchyně.
„Mmm to honí pěkně.“usměju se na mamku, která stojí u plotny.
„Sedni si prosím tě.“začne se mamka smát a sotva si sednu ke stolu tak přede mě postaví talíř špaget. Teda jestly se to dá talířem nazvat, velikostí to spíš připomíná kotel.
„To nikdy nesním.“
„To teda sníš, jsi moic hubený.“zamračí se na mě.
„Ale mami, vždyť jsem tak akorát.“
„No to určitě. Vsadím se, že ti můžu spočítat žebra přes tričko.“začne mě lehtat.
„Aaaa přestaň.“zakřičím v záchvatu smíchu.
„Noo máš pravdu asi nejsi vyzáblí, nemůžu nahmata žebra.“řekne mamka škodolibě a lehtá mě dál. Můj křik přiláká dolů dvojčata.
„Tak dobře, já tě přestanu lehtat a ty sníš celý ten talíř.“začne mamka vyjednávat.
„Dobře, dobře.“souhlasím se smíchem a mamka přestane.
„A co vy dva tam tak stojíte?“zamračí se mamka na dvojčata. „Pro vás to platí taky sednout a taky sníte jeden takoví talíř.“ Kluci si povzdechnou a posedají si vedle mě. Já je škodolibě pozoruju. Pak už se pustíme všichni tři do jídla. V polovině talíře mám pocit, že prasknu, když se mamka nedívá. Vysypu zbytek talíře do talířů dvojčat. A pak už prchám od stolu.
„Už jsem dojedl mami.“zavolám ještě přes rameno a zdrhám pryč, než se ti dva vzpamatují a stihnou něco vykváknout. Ještě zaschlechnu jak jim mamka říká. „Vidíte? Měli byste si z něho vzít příklad.“ A začnu se nekontrolovatelně smát. Do města k hotelové restauraci se dostanu trolejbusem. Je to kus cesty, ale nevadí mi to. Do hotelu dorazim asi tak za třičtvrtě hodiny. V šantě si obleču kuchařskou košily a afinu si z čela stáhnu čelenkou. V kuchyni zatím není moc velký hukot, protože ještě nenastal čas večeří.
„Ahoj Tome.“usměje se na mě šéfkuchař sotva mě spatří ve dveřích. I když je šéfkuchařem tak je ještě docela mladý. Nedávno mu bylo teprve 28 let. Není sice za až tak mladý, ale už to někam dotáhl. Vetšina šéfkuchařů se stala šéfkuchaři až ve 40. On to zvládl už v 25 a už tři roky vede svou tří hvězdičkovou restauraci.
„Ahoj Filipe.“usměju se na něz zpátky. „Musím ti bohužel říct, že o prázdninách sem nebudu moct chodit.“
„Jak to?!“koukne se na mě zděšeně a rychle překoná vzdálenost, která nás dělila. „Co se stalo?!“
„Nic se nestalo. Jen mě naši posílají do Japonska.“vysvětlím mu.
„Na jak dlouho?“
„To přesně nevím, ale asi na celé prázdniny, i když doufám, že na míň.“
„Ufff, už jsem se lekl, že se stěhuješ.“odychne si a sundá ruce z mých ramen.
„To by mi ještě tak scházelo. Ani si nedokážu představit, co tak tak dlouho budu dělat. Vždyť já nebudu ani moct vařit.“zmučeně se na něho podívám.
„Dva měsíce to snad přežiješ.“
„Přežiju?! Já to nedám ani týden, aniž bych sem zašel a zkoušel vymyslet něco nového.“
„Kam pesně pojedeš?“zaptá se mě zamyšleně.
„Shizuoka.“zabrblám.
„Hmm tam je i jeden z naších hotelů. Jestly se nemílím tak šéfkuchařek tam je Ichizuka Takeshi.“usměje se. „Myslím, že dokážu zařídit, abys tam mohl pracovat jako výpomoct přes léto.“
„Díííkyy Filipe.“vděčně se na něho vrhnu.
„No tak klid. Kuchaři si musí mezi sebou pomáhat.“řekne mi a pošle mě na moje místo v kuchyni. S Filipem jsem se seznámil v kurzu. Totiž on ten kurz pečení vedl, když jsem na něj začal chodit. Brzo si všiml, že mě nebaví vařit podle receptů co nám dával a jednou když byl na mě pořádně naštvaný, protože jsem odmítl dělat jeden dezert s tím, že je moc nudný a fádný, tak mi řekl ať si ho předělám podle svého. Šlo tehdy o obyčejný čokodortím s tekutým čokoládovým jádrem. Udělal jsem ho tedy podle svého. Udělal jsem mu tehdy dortík z tmavé hořké čokolády a chilli s tekutým jádrem z bílé čokolády s vanilkou a vše jsem završil třešňovou omáčkou. Když to tehdy okusil, řekl že jsem ho poslal na procházku peklem, hříšnou zemí a nebem. Ještě ten den mě dovlekl sem do restaurace a donutil mě udělat ten „zázrak“ znovu. Všichni v kuchyni se shodli na tom, že si mě nechají jako „dezertového vývojaře“. Mě se ani neptali, sami to tak rozhodli, ale mě to nevadí. Jsem tady v kuchyni šťastný, a když mi tehdy řekli ať si vyberu svůj koutek na vaření, vybral jsem si jeden v rohu místnosti.
„Tak mě tak napadlo.“ozve se za mnou Filip. „Z čeho máš tu modřinu? Že by jsi vrazil do dveří?“
„Zbili mě v ringu.“zamračím se na něj a osazenstvo kuchyně se může potrhat smíchi.
„Ale ale, Tomíku, doufám, že si tomu dotyčnému řekl, že není pěkné když bije takového malého kluka.“usměje se na mě Hugo, jeden z kuchařů, a zbytek chytl další záchvat smíchu. Takle to pokračuje dobrou půlhodinu.
„Když už jste se dosmáli, může mi někdo říct jestly máme tekutý dusík?“otočím se na ně.
„Sám moc dobře víš, že jo. Že máme jednu bombu, kdyby náhodou někdo chtěl začít vařit molekulární kuchyní. Proč?“odpoví mi Filip.
„Nech se překvapit.“vypláznu na něj jazyk.
„Taky mi alespoň řekni název, ať to číšníci můžou ohlašovat jako novinku.“
„Srdce z ledu.“usměju se. „Ale nezačal bych to rozhlašova bůh ví jestly mi to vyjde.“
„Jak myslíš.“pokrčí rameny a přenechá mě mým pokusům. Jsem vážně zvědavý jestly mi to vyjde.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jejda

(Haku, 14. 5. 2011 16:05)

Sa mocinky teším,že je tu kapitolka..moja oblúbená.Dakujem

.....

(ElenEstel, 8. 5. 2011 21:33)

doufám že mu to srdce z ledu vyjde

yatááá

(Kana, 8. 5. 2011 20:51)

bože já sem happyyyyyy, ale strašně moc XD já se dočkala, asi umřu štěstím =)

..

(paks, 8. 5. 2011 18:41)

moc pekne strasne me zajima co mu dvojcata zase provedou a jak bude vypadat ten dezert, moc se tesim na pokracovani