Zrada
Po
velmi zajímavé večeři se toho už nic moc nedělo. Sam za chvíli
odešel se smíchem jak mu jeho bratři vyhrožovali, ať mi už prý
nikdy neublíží. Fakt. Dělají jako bych se o sebe nemohl postarat
sám. Po Samové odchodu jsem se zahrabal do svého pokoje za účelem,
že jse jdu učit. Takové lež. No, ale sežrali mi to, tak co. V
pokoji jsem si sedl na parapet okna a díval se na hvězdy. Jedna z
nich září každou noc víc než ostatní. Ta jedna hvězda patřila
mému bratrovi.
'Proč se tu jen objevili tvý kamarádi velký
bráško? Fotbal byla vždycky tvoje hra a ne moje, tak proč po mě
chtějí ať ji hraji? Proč?' V
hlavě mi víří plno otázek, které bych rád položil svému
bratrovi, ale nikdy mu je nebudu moct položit. Po tváři mi tečou
slzy. Velký bráška mě opustil a nikdy už se nevrátí. Myslel
jsem, že už jsem se s tím smířil, ale setkání s Edwadem a jeho
syny mi rozvířilo staré bolestivé vzpomínky a emoce. Kdyby byl
život spravedlvý zemřel bych tehdy já a ne on. Ale to život
není. Zatřepu hlavou. Ne, už se nechci prodírat těmi bolestivími
vzpomínkami. Sklouznu z parapetu a otočím se směrem ke dveřím.
Jako na potvoru v nich stojí David. Tvářím se jako by se nic
nedělo a potichu ho chci minout, ale to se mi nepodaří a on mě si
mě stáhne do náručí.
„Copak se děje?“
„Nic, nech
mě jít.“
„Nemluv, vždyť máš uplně mokrý obličej od
slz.“
„Prostě mě pusť.“vykroutím se mu z ruk a zdrhnu do
koupelny. Nenechám se utěšovat, ani jím a tím jeho povedeným
bratrem. V koupelně si dám dlouhou horkou sprchu a snažímse
zapomenout na všechno. Pak už jen nenápadně prolouznu do pokoje a
lehnu si do postele. V noci se mi zdá jako obvykle o Johnovi.
Ráno
vstanu brzo. Venku je ještě tma a v domě je klid. Tiše se obleču
do čeveného trička s čenou hvězdou ve předu a do černých
kalhot a naházímsi věci do tašek. Mám po ránu hodinu kenda,
proto tak brzo vstávám. Potichounku se proplížím chodbou, po
schodech dolů, kde si obleču své oblíbené martensky, a ven z
domu. Branku raději přeskočím její vrzaní by ještě probudilo
některého z dvojčat. Kendo se vyučuje v tělocvičně střední
průmyslovky kde mě znají jen ti z kroužku. Já naštěstí či
naneštěstí chodím ještě na nižší gympl. Jo slyšíte dobře
bude mi teprve patnáct. U vchodu se setkám s pár klukama z kroužku
pokývnutím hlavy je pozdavím. Stoupnu si k nim. Vchod do
tělocvičny ještě není otevřený. Všichni jsou minimálně o
dva roky starší, ale nevadí mi to. Kroužky s nima jsou docela
fajn.
„Tak co máš v plánu o prázdninách Tome?“osloví mě
jeden z nich.
„Musím do Japonska.“
„Proč
proboha?“zamračí se jeden z nich. „Přece se tam nestěhuješ
ne?“
„Neměl bych, proč?“
„Ale já jen jsem tě chtěl
pozvat na rande.“usměje se na mě a já na něj zůstanu
civět.
„Cože?!“
„No slyšíš ne?“usměje se „Nebo
snad nejsi na kluky?“
„Ale jo jsem.“zčervenám.
„Tak
vidíš.“
„Ale proč tak najednou?“
„Musel jsem
sesbírat odvahu.“pokrčí rameny. „To víš tady kluci říkali,
že jsi ledová královna.“ Podívám se na hlouček kluků, co
stojí opodál. Vzdálili, aby nám dali soukromí asi.
„Tak co
říkáš pujdeš?“
„Když já v pátek ráno už
letím.“posmutním.
„Tak půjdeme na rande ještě dneska po
škole.“usměje se na mě. Je vážně docela pěkný. „Máš
čas?“
„Jo mám.“usměju se na něho.
„Dobře tak já
tě počkám o půl druhé před tvou školou.“
„Jak víš v
kolik končím?“
„Jen hádám.“odpoví mi a jde ke svým
kamarádům. Za chvilku už přijde trenér a otevře nám dvěře do
tělocvičny.
Po normálním dni ve škole, konečně odzvoní poslední hodina a
já se rychlostí blesku proderu chodbou ven na dvůr před školou.
A vážně René, ten kluk z rána, čeká u brány. S úsměvem jdu
jeho směrem, ale těsně před ním se zarazím a podívám se za
něj, kde uvidím stát Adama s Davidem. Polknu. Ti mi ještě
chyběli. Dělám jako bych je neviděl a jdu přímo k Renému.
„Ahoj, čekal jsi dlouho?“
„Ne, právě jsem
přišel.“usměje se na mě. „Půjdeme?“
„Jasně.“usměju
se a nechám se chytit za ruku a vézt pryč. Za chvíli procházíme
okolo dvojčat. Zírají na nás jako na zjevení. Pak mě najednou
Adam chytne a stáhne k nim. Ruka mi vyklouzne z Reného dlaně a já
spadnu přímo do Adamovi náruče.
„Kam myslíš že s ním
jdeš?“vyjede David na Reného.
„Na rande.“odpoví mu René
klidně. „Pokud vím, tak je volný tak nevím co se tady
rozčiluješ. Jsi snad jeho bratr aby ses o něj staral?“
„Ne
nejsem jeho bratr, ale jeden z jeho kluků.“
„Cože?!“vykulím
oči.
„Pšššt Tomíku.“zašeptá mi Adam do ucha.
„Jeden
z? Já věděl, že je to děvka, jen jsem to chtěl ostatním
dokázat tím, že se mnou půjde na prvním rande hned
postele.“usměje se René a já na něho zůstanu nevěřícně
hledět. To snad nemyslí vážně a já si myslel, že mě má
konečně někdo rád. Ucítím jak mě zaštípou slzy v očích. A
pak už uvidím jak David vrazí Renému pěstí, až odletí zpátky
k bráně.
„To máš za to, hajzle. Vůbec si Tomíka
nezasloužíš. Pojďte vy dva, jdeme domů.“otočí se na mě s
Adamem, ten si mě pustí z náruče, ale jen proto, aby my mohl dát
ruku okolo pasu a odvézt mě pryč. David se postaví z mé duhé
strany a dá mi taky ruku okolo ramen pak už se vydáme na cestu
domů.
„On mě chtěl jen využít.“řeknu po chvilce ticha,
ještě pořád nevěřícně a po obličeji mi začnou stýkat slzy.
„Prachsprostě mě chtěl jen ošukat a odkopnout.“
„Je to
debil.“dá mi Adam za pravdu. Z ničeho nic se začnu smát.
„Copak
je?“podívá se na mě David starostlivě.
„Jen mě teď
napadlo, že mi je čtrnáct, vždyť by to bylo nezákonný.“
„Počkej
čtrnáct?“zarazí se na chvilku David.
„Jsem o tři roky
mladší jak John a vy.“
„Bože já úplně zapoměl.“zamračí
se Adam. „Kdy že ti bude patnáct?“
„V září.“
„Vždyť
to jsou ještě dva měsíce.“zavyje David nešťastně.
„Neboj
brácha to přežijem.“začne ho Adam ihned uklidňovat. Ušklíbnu
se.
„A kdo říkal, že s váma vůbec nědy budu spát?“vypláznu
na ně dětinsky jazyk.
„To ani říkat nemusíš to je
jasné.“odpoví mi Adam.
„Jak pro koho.“zamračím se.
„No
miláčku, přece by jsi nám neodpíral své nádherné
tělo.“zděšeně se na mě podívá David. „Stačí mi, že až
do září si budu muset pomáhat rukou a studenýma sprchama.“
„Si
najdi někoho jiného ne?“vypláznu na něho jazyk.
„No
fuuuuj.“zašklebí se David. „Jak po mě můžeš chtít at si
najdu nějakou obludu, když už jsem našel tak nádherného
andílka.“
„Andílka?!“nevěřícně se na něho podívám.
„A můžeš mi říct kam jsi dal své oči?“
„Kam bych je
měl dávat?“
„Ale radši nic.“zamračím se. Všichni mi
říkají smrtko, emaři a on řekne andílku. Ten kluk musí být
vážně slepý, nebo nevím jak přišel na andílka.
„No tak
nemrač se ,zlato. Úsměv ti sluší víc.“řekne mi Adam a jeho
stisk okolo mého pasu zesílí.
„Bože. Budu se tvářit jak
chci.“vyškubnu se z jejich sevení a zmizím ve dveřích našeho
domu, kam jsme zatím došli.
„Jsem doma.“zavolám do
domu.
„Ahoj.“vyjde mi mamka naproti. „Taťka s Edwadem si
zašli zahrát golf.“
„Taťka umí hrát golf?“
„Kupodivu
jo.“usměje se mamka a obejme mě. „Vítej doma.“
„Díky
mami, ale moc dlouho tu nebudu, jen si dám sprchu a něco k jídlu a
pak už musím do restauace.“usměju se na ni.
„Ty vůbec
nejsi doma, Tome. O tom si budeme muset promluvit.“zamračí se na
mě na oko a já se rozesměju. Vážně mi ty roky scházela. Sotva
se dosměju tak dovnitř vtrhnou ti dva pobudové.
„No nic, tak
já letím do sprchy, mami.“lípnu ji ještě na tvář a zdrhám
nahoru. V pokoji si vezmu čisté oblečení a pak už letím do
koupelny. Stihnu to tak tak. Sotva za sebou zamknu, tak usliším jak
ti dva přiletí. Sprchu si užiju o to víc, když se směju
dvojčatům, kteří škemrají před dveřmi koupelny, jestly by se
nemohly vysprchovat se mnou. Když se natáhnu pro ručník, tak už
je děsiví klid. Hoši to asi vzdali. Rychle se osuším a obleču.
Před zdcadlem si ještě vyfénuju vlasy. Při pohledu na modřinu
si povzdechnu. Už vidím před sebou jak se mi budou v kuchyni
restaurace smát, ale nic nenadělám, jelikož jdu vařit, nemůžu
si tu modřinu ani zamaskovat make-upem. Odložím fén a jdu solů
do kuchyně.
„Mmm to honí pěkně.“usměju se na mamku, která
stojí u plotny.
„Sedni si prosím tě.“začne se mamka smát
a sotva si sednu ke stolu tak přede mě postaví talíř špaget.
Teda jestly se to dá talířem nazvat, velikostí to spíš
připomíná kotel.
„To nikdy nesním.“
„To teda sníš,
jsi moic hubený.“zamračí se na mě.
„Ale mami, vždyť jsem
tak akorát.“
„No to určitě. Vsadím se, že ti můžu
spočítat žebra přes tričko.“začne mě lehtat.
„Aaaa
přestaň.“zakřičím v záchvatu smíchu.
„Noo máš pravdu
asi nejsi vyzáblí, nemůžu nahmata žebra.“řekne mamka
škodolibě a lehtá mě dál. Můj křik přiláká dolů dvojčata.
„Tak dobře, já tě přestanu lehtat a ty sníš celý ten
talíř.“začne mamka vyjednávat.
„Dobře, dobře.“souhlasím
se smíchem a mamka přestane.
„A co vy dva tam tak
stojíte?“zamračí se mamka na dvojčata. „Pro vás to platí
taky sednout a taky sníte jeden takoví talíř.“ Kluci si
povzdechnou a posedají si vedle mě. Já je škodolibě pozoruju.
Pak už se pustíme všichni tři do jídla. V polovině talíře mám
pocit, že prasknu, když se mamka nedívá. Vysypu zbytek talíře
do talířů dvojčat. A pak už prchám od stolu.
„Už jsem
dojedl mami.“zavolám ještě přes rameno a zdrhám pryč, než se
ti dva vzpamatují a stihnou něco vykváknout. Ještě zaschlechnu
jak jim mamka říká. „Vidíte? Měli byste si z něho vzít
příklad.“ A začnu se nekontrolovatelně smát. Do města k
hotelové restauraci se dostanu trolejbusem. Je to kus cesty, ale
nevadí mi to. Do hotelu dorazim asi tak za třičtvrtě hodiny. V
šantě si obleču kuchařskou košily a afinu si z čela stáhnu
čelenkou. V kuchyni zatím není moc velký hukot, protože ještě
nenastal čas večeří.
„Ahoj Tome.“usměje se na mě
šéfkuchař sotva mě spatří ve dveřích. I když je šéfkuchařem
tak je ještě docela mladý. Nedávno mu bylo teprve 28 let. Není
sice za až tak mladý, ale už to někam dotáhl. Vetšina
šéfkuchařů se stala šéfkuchaři až ve 40. On to zvládl už v
25 a už tři roky vede svou tří hvězdičkovou restauraci.
„Ahoj
Filipe.“usměju se na něz zpátky. „Musím ti bohužel říct,
že o prázdninách sem nebudu moct chodit.“
„Jak to?!“koukne
se na mě zděšeně a rychle překoná vzdálenost, která nás
dělila. „Co se stalo?!“
„Nic se nestalo. Jen mě naši
posílají do Japonska.“vysvětlím mu.
„Na jak dlouho?“
„To
přesně nevím, ale asi na celé prázdniny, i když doufám, že na
míň.“
„Ufff, už jsem se lekl, že se stěhuješ.“odychne
si a sundá ruce z mých ramen.
„To by mi ještě tak scházelo.
Ani si nedokážu představit, co tak tak dlouho budu dělat. Vždyť
já nebudu ani moct vařit.“zmučeně se na něho podívám.
„Dva
měsíce to snad přežiješ.“
„Přežiju?! Já to nedám ani
týden, aniž bych sem zašel a zkoušel vymyslet něco nového.“
„Kam
pesně pojedeš?“zaptá se mě zamyšleně.
„Shizuoka.“zabrblám.
„Hmm
tam je i jeden z naších hotelů. Jestly se nemílím tak
šéfkuchařek tam je Ichizuka Takeshi.“usměje se. „Myslím, že
dokážu zařídit, abys tam mohl pracovat jako výpomoct přes
léto.“
„Díííkyy Filipe.“vděčně se na něho vrhnu.
„No tak klid. Kuchaři si musí mezi sebou pomáhat.“řekne
mi a pošle mě na moje místo v kuchyni. S Filipem jsem se seznámil
v kurzu. Totiž on ten kurz pečení vedl, když jsem na něj začal
chodit. Brzo si všiml, že mě nebaví vařit podle receptů co nám
dával a jednou když byl na mě pořádně naštvaný, protože jsem
odmítl dělat jeden dezert s tím, že je moc nudný a fádný, tak
mi řekl ať si ho předělám podle svého. Šlo tehdy o obyčejný
čokodortím s tekutým čokoládovým jádrem. Udělal jsem ho tedy
podle svého. Udělal jsem mu tehdy dortík z tmavé hořké
čokolády a chilli s tekutým jádrem z bílé čokolády s vanilkou
a vše jsem završil třešňovou omáčkou. Když to tehdy okusil,
řekl že jsem ho poslal na procházku peklem, hříšnou zemí a
nebem. Ještě ten den mě dovlekl sem do restaurace a donutil mě
udělat ten „zázrak“ znovu. Všichni v kuchyni se shodli na tom,
že si mě nechají jako „dezertového vývojaře“. Mě se ani
neptali, sami to tak rozhodli, ale mě to nevadí. Jsem tady v
kuchyni šťastný, a když mi tehdy řekli ať si vyberu svůj
koutek na vaření, vybral jsem si jeden v rohu místnosti.
„Tak
mě tak napadlo.“ozve se za mnou Filip. „Z čeho máš tu
modřinu? Že by jsi vrazil do dveří?“
„Zbili mě v
ringu.“zamračím se na něj a osazenstvo kuchyně se může
potrhat smíchi.
„Ale ale, Tomíku, doufám, že si tomu
dotyčnému řekl, že není pěkné když bije takového malého
kluka.“usměje se na mě Hugo, jeden z kuchařů, a zbytek chytl
další záchvat smíchu. Takle to pokračuje dobrou půlhodinu.
„Když už jste se dosmáli, může mi někdo říct jestly
máme tekutý dusík?“otočím se na ně.
„Sám moc dobře
víš, že jo. Že máme jednu bombu, kdyby náhodou někdo chtěl
začít vařit molekulární kuchyní. Proč?“odpoví mi
Filip.
„Nech se překvapit.“vypláznu na něj jazyk.
„Taky
mi alespoň řekni název, ať to číšníci můžou ohlašovat jako
novinku.“
„Srdce z ledu.“usměju se. „Ale nezačal bych
to rozhlašova bůh ví jestly mi to vyjde.“
„Jak
myslíš.“pokrčí rameny a přenechá mě mým pokusům. Jsem
vážně zvědavý jestly mi to vyjde.
Komentáře
Přehled komentářů
Sa mocinky teším,že je tu kapitolka..moja oblúbená.Dakujem
yatááá
(Kana, 8. 5. 2011 20:51)bože já sem happyyyyyy, ale strašně moc XD já se dočkala, asi umřu štěstím =)
..
(paks, 8. 5. 2011 18:41)moc pekne strasne me zajima co mu dvojcata zase provedou a jak bude vypadat ten dezert, moc se tesim na pokracovani
Jejda
(Haku, 14. 5. 2011 16:05)