Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Nový domov

8. 5. 2010

“Tak jsme tady.”prohlasí Drew a vystoupí ze zaparkovaného auta, spolu s ním vystoupí i Lukas. Endrew na nic nečeká a vydá se ke dveřím, u nich se zarazí a ohlédne se zpět. 
“Jdeš Lukasi nebo tu chceš umrznou?”zeptá se se smíchem. 
“Já jen že je to tak velký”začne Lukas koktak, “jako ten dům.”rychle dodá červený až za ušima, když se podívá do Drewovi vědoucí tváře. 
“No jo je.”usměje se Drew. “Ale neboj za chvilku se tu zabydlíš a už se ti to tak nebude zdát.” Otevře dveře a vstoupí s Lukasem těsně za zády. 
“Tak a jsme konečně doma,”řekne Endrew. “Nahoře v patře už máš připravený pokoj.”
 “Já nebudu spinkat s tebou?”ozve se smutně Lukáš a Edrew se na něho nevěřícně otočí.
“Nejsi na to trošku moc starý?”zeptá se ho nakonec. 
“Hmm, možná. Je to škoda,”přejde k Emdrewovi Lukas. “Sem chtěl mít v postýlce někoho na tulení, Eníí,”Dá mu rychlou pusu na tvář a raději zmizí nahoru hledat svůj pokoj. 
“No to budou teda vánoce s takovým číslem doma.”zamumlá si Drew pro sebe.

 

“Večeře.”zavolá Endrew a Lukas na sebe nenechá dlouho čekat. 
“Hmm to voní. Co je dobrého?”řekne a sedne si ke stolu. 
“Špagety.”odpoví mu Drew a postaví před něho vrchovatý talíř. 
“Neblbni, to v životě nesním, taková porce. Vypadám snad jako dřevorubec?”ublíženě se na něho podívá Lukas. 
“Ne ale podle papírů co jsem dostal od Marge si podvyživený. Takže to koukej sníst.”usměje se na něho Drew. 
“No dovol. Vážím akorát.”vyplázne na něho jazyk a pustí se do jídla. Po chvilce na talíři už nic není. 
“No to bylo povyku pro nic.”řekne Drew a sebere mu prázdný talíř. “A dostanu desert?”zeptá se nevině Lukas. 
“Vem si co chceš.”usměje se na něho Drew a ukáže na ledničku. Lukas na nic nečeká a letí k ní. Chvilku uvažuje a pak vezme do ruky šlehačku. 
“Tak a jde se papat.”řekne a vezme Endrewa za ruku.
 “Počkat, kam mě táhneš?”zeptá se ho Endrew nechápavě.
 “No do postele snad si nemyslíš, že tě nachystám jako desert někde jinde.”táhne Lukas Endrew nahoru. 
“Počkej Luky, vždyť to nejde. Jsem tvůj pěstoun, nemůžeme spolu spát.”začne mu Drew domlouvat. 
“Ale mě se líbíš. Navíc mi za rok a něco bude už osmnáct, tak co řešit?”ozve se Lukas.
“Prostě s tebou spát nebudu a basta.”řekne Drew rezolutně. 
“Ale Eníí.”nešťastně se na něho podívá Lukas. 
“Žádné ale Ení. Dneska jsme se poznali a ty už mě táhneš do postele. Nebudu tvým chlapem na jednu noc. Máme spolu žít a já se mám o tebe starat, tak se chovej jako bych byl tvůj rodič. Nebo mi tě ještě seberou,”řekne mu Edrew. 
“Jak chlap na jednu noc?! Si myslíš, že jsem jich měl kolik?!”naštvaně se na něho podívá Luk a nakonec zdrhne do svého nového pokoje. Tak se svalí na postel a začne brečet. Za chvilku mu Endrew tiše klepe na dveře. 
“No tak Lukasi, já to tak nemyslel.”ozve se smutně za dveřmi hlas Drewa. “Nevím kolik si měl kluků a navíc mi do toho nic není, ale jen sem ti chtěl vysvětlit situaci a taky to že nemůžeš spát s každým na potkání. Zítra ráno tě jedeme nahlásit do školy, tak prosím tě vstaň.”S těmi slovy uslyší Lukas vzdalující se kroky a spustí další pláč, ale ne jenom kvůli tomu že naštval Ení, ale taky všechen pláč, který zadržoval poslední měsíce. S nevolí se rozvzpomíná co všechno se stalo v den požáru, až nakonec se slzami na tvářích usne. 

 

“Mami, já já sem gay.”řeknu nejistě a podívám se na svou mamku. Stojíme v kuchyni našeho bytu. “Co že jsi?”zeptá se mě mamka. “No gay.”raději se dívám do země. “Tak to teda nejsi. Můj syn není žádný buzerant.”kříčí na mě mamka a dává mi první ránu. “Raději to z tebe vymlátím, než mi budeš zase tvrdit opak.” s těmi slovy mě bije víc a víc a já nemám sílu jí odporovat. Když už si myslím, že tu bolest nepřežiju, tak se kolem mě rozprostře blahodárná tma. Probudím se, až když ucítím kouř. Ze začátku si myslím, že se jedná o kouř komína z venku, ale pak i začne být vedro. Ač nerad otevřu oči a nevěřícně se podívám na plameny co olizují kuchyňskou linku. Všechno mě bolí, necítím nohy ani ruce, v tomhle stavu mi nejde se ani pohnout. Jediné co můžu dělat je křičet a doufat , že mě někdo uslyší. A to taky udělám. Křičím a křičím …

 

 Probudím se celý zpocený v Enííně náruči. 
“Klid Luku klid, byl to jenom sen,”slyším jeho hlas jak mi šeptá uklidňující slova do ucha a tak po chvíli zase v klidu usnu v jeho náručí.

 

Ráno se probudím sám, ale z dola slyším nějaký rachot tak mi rychle dojde, že Ení bude asi v kuchyni. Obleču si své nové kožené kalhoty, ušlé tričko a palestinu a sejdu dolů. Hádal jsem dobře. Ení stojí v kuchyni a dělá vajčka se slaninou k snídani. Sotva vejdu do kuchyně tak se na mě otočí. 
“Takže už jsi taky vstal.”usměje se na mě. 
“Jo a chci se ti omluvit za včerejšek,”zadívám se do země, tahle situace je mi hodně nepříjemná. “Chci abys věděl, že už se to nebude opakovat.” 
“Dobře, tak na to zapomeneme,”usměje se na mě Drew. “Tak rychle nasnídej se a pak pojedeme do školy.”Pak si mě přeměří pohledem. “Ehem jsi si jistý, že je to správný oblečení do školy.”Ukáže na moje kalhoty. 
“Proč? Mě se líbí a kupodivu sou pohodlný.”Otočím se a předvedu se Endrewovi v celé parádě. 
“No jo, ale jsou hodně upnuté a ta škola kam budeš chodit je klučičí škola.”ozve se Drew. 
“S tím si nelam hlavu Ení.”usměju se na něho a začnu se ládovat snídaní. “Na jakou školu budu chodit?” 
“Na Princton.”klidně odpoví Drew. 
“Co?”vyplivnu pití co zrovna piju.”Ale to je škola pro bohaté a rozmazlené dětičky.”
 “No a od teďka i tvoje.”usměje se na mě a tím konverzace skončí. V tichu dojíme snídani a pak autem vyrazíme ke škole. 
“To je velká škola.”řeknu sotva zaparkujeme u školy. 
“Sjíždí se sem nejbohatší děti z celého světa.”pokrčí Ení rameny. 
“Hmm”odpovím nepřítomně.
 “Co?”podívá se na mě Ení a pak zaměří pohled stejným směrem jako já. Stojí tam fakt pěkní kluci.
”Chovej se slušně.”zamračí se Ení. 
“Neboj Ení. Nevyjdu po nich hned.”ozvu se a usměju se na něho nakonec ho lípnu a tvář. “Užij si dnešek.” 
“Jasně ty taky, vyzvednu tebe ve tři. Jo a už mě nelíbej na tvář.”řekne mi Ení a já si s povzdechem vystoupím. Sotva zaklapnou dveře, tak odjede a já zůstanu na parkovišti sám. Přehodím si přes rameno tašku s učebnicemi a vydám se ke škole. Hned se do mě opře studený vítr. Sníh sice ještě nespadl, ale počasí už bylo hodně studené. Dojdu ke dveřím, které mi otevře vrátný. Docela mladý a pohledný vrátný. Usměju se na něho a vidím, že i když se to snaží skrýt za pevnou tvář, tak zčervená. Jo ta škola se mi možná bude líbit. Žádné otravné holky, jen plno kluků. Rozhlídnu se po chodbě a s uspokojením zjistím, že nejsou povinné školní uniformy. Zamířím do sekretariátu pro rozvrh a pak se vydám do třídy. Cestou vnímám pohledy některých kluků, které mi znalecky posuzují jemně pohupující se pozadí. Jo přece jenom si tu možná najdu kluka. Dojdu ke dveřím mé nové třídy a zaposlouchám se. Je tam nějaký moc velký klid. Opatrně šťouchnu do dveří, ale nevkročím a taky dobře udělám, neboť se dolů zřítí kbelík s vodou. 
“Budete si muset vymyslet něco jiného.”otočím se na své nové spolužáky, kteří mi připravili tenhle uvítací žertík, ti se na mě dívají s otevřenou pusou, až se začnu prohlížet jestli mi nenarostly rohy, nebo ocas či dokonce se mi neobjevila nad hlavou svatozář, ale kde nic tu nic. “Co je?” 
“Ty seš emo!”řekne jeden ze spolužáků nechápavě, čímž vyvede z konceptu mě víc než sám sebe. Nechápavě pozvednu obočí.
 “No seš první emař na téhle škole.”směje se na mě jeden ze spolužáku a představí se mi jako Derek. “Klidně si sedni vedle mě, mám tu volno,” usměje se na mě a ukáže na místo vedle sebe. 
“Lukas a dík. ”odpovím mu, usměju se a tašku hodím na lavici. 
“Tak kde bydlíš?”zeptá se mně po chvilce Derek. 
“Nooo, já ani nevím. Počky.”začnu hrabat v tašce, odkud nakonec vytáhnu papírek s adresou, kterou jsem si tam ráno pro jistotu napsal. “Rivington street 152.” 
“Počkat to je přece dům Edrewa Dashwooda.”kouká na mě nevěřícně Derek. 
“Jo to jo. Včera mě dali do jeho péče.”usměju se. 
“Tak to budeš další zázračné dítě.”zamumlá a já se na něho nechápavě podívám. 
“Víš každé dítě co se dostane k Endrewovi je v něčem nadané, i když o ničem neví. Asi to není ani úmyslně, ale prostě po čase se začne něčemu věnovat a je v tom dobré. Všichni si dělají srandu, že to msí být vzduchem u něho doma.”usměje se a já se začnu totálně řehtat.
 “Tak to neboj, u mě nic takového nehrozí. Obě ruce mám levé, nemotorný jsem až hanba a chytrosti sem taky moc nepobral.”odpovím mu s klidem a on se začne smát společně se mnou. 
“Necháme se překvapit.”řekne mi, až se uklidníme Derek a já při tom nemám moc dobrý pocit.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

necháme se překvapit...

(Mia, 27. 5. 2011 23:33)

.. tím, co bude v dalším díle. Jen ať je brzy ;);) :)

...

(šárka, 29. 9. 2010 19:51)

páni, vypadá to zajímavě takže doufám že se brzy dočkáme pokračování

muhahas!!!!!!

(sisi/ctenar, 16. 9. 2010 21:23)

ze začátku si říkám xD mohl oto být obráceně ( velký pěstou znásilnuje svého opatrovníka! ale tohle začíná být mnohem lepší
!!!!!!!!!!!!!) daší díl !

Juhhuuuuuuuuu....

(Haku, 13. 5. 2010 20:13)

....ja som sa tak strasne tesila na pokracko...a je tu,a este ake paradne.

:-)

(Davida666, 9. 5. 2010 12:30)

Skvělé, doufám že pokračování bude brzo.