Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Přátelství nebo láska? II.

14. 5. 2010

Jdu k Rio-chanovi ověšený jako vánoční stromeček. Nesu knížku, učení plus polévku. Důvod? Samozřejmě je to chyba toho hloupého Ria. Ráno po probuzení mi mamka oznámila, že se tu stavila teta (Riova máma), která moc prosila, zda bych se nemohl o Ria postarat. Onemocněl (kdoví co dělal včera na karaoke) a teta musí jít do práce, takže mi máma uvařila polévku, kdyby náhodou Rio měl hlad (bídák jeden nic nedostane, těšil jsem se do kina).

 

V okamžiku, kdy jsem uviděl Ria ležet celého propoceného v posteli mě přešel veškerý vztek. Vypadal opravdu špatně, ani ho neprobudilo lehké vrznutí dveří když jsem vcházel, obyčeně má lehký spánek. Na nočním stolku vidím nachystaný vzkaz pro mě:

Promiň, že tě otravuju v sobotu Haru-chan.
Byl by jsi tak hodný a postaral se prosím o Ria? Na stolku máš nachystané prášky, dej mu je prosim tě okolo druhé a tak po 3 hodinách vyměň obklad. Doufám, že mu klesne teplota, ráno měl 38,5.
Přijdu domů v 8 večer.
Jsi vážně poklad, mám tě moc ráda. Teta

Rio už od narození žije pouze s mámou. Pokud vím táta je opustil chvilku po narození Ria, kvůli jiné ženě. Rio mi to řekl, když mu bylo 12, od toho dne jsme o tom nemluvili. Vím, že to Ria bolí, proto se o tom nikdy nezmiňuji.

 

V 20:10 se co nejtišeji otevřou dveře a v nich uvidím ustaranou tetu, když zjistí že Rio spí, náznakem ruky ukáže ať jdu za ní.
Okamžitě spustí: „Ahoj Haru-chan, tak co Rio klesla mu teplota? Dal jsi mu ten prášek?“
„Ahoj, neboj teto. Spal celou dobu jako nemluvně, vlastně by prospal celý den myslím, kdybych ho ve 2 hodiny nemusel budit. Prášek jsem mu dal a když už byl vzhůru, tak při té příležitosti jsem do něho nacpal trochu polévky, kterou ráno udělala mamka. Chvíli potom usnul a od té doby spí. “
„Haru-chan ty si takový poklad,“ vlepí mi pusu na tvář a obejmě mě.
„Nevím co bych si bez tebe počala. Musela jsem jít do práce, nemohla jsem si vzít volno. Nevím jak bych to udělala, kdybych nevěděla, že se o Ria postaráš.“
„Ale prosim tě, víš, že o Ria se postarám kdykoli, stejně tak i on o mě,“ usměji se na ni.
„Já vím, já vím. Už od malička jste byli s Riem pořád spolu. Jsem ráda, že má Rio tak skvělého kamaráda. Ale, teď už utíkej domů a odpočiň si. Jak znám Ria, zítra mu bude určitě líp, ale byl by si hodný kdyby si se za ním zase stavil. Alespoň se podívat na chvilinku. Musím zítra zase do práce,“ dodá s provinilím výrazem.
Je mi tety vážně líto. Cíti se provinile, protože se o Rio-chana nemůže starat sama.
„Teto prosimtě, ráno opět přijdu za Rio-chanem a postarám se o něj. Mně to vůbec nevadí, stejně nemám celý den co dělat. Nelam si s tím hlavu, ano? Hlavně si v noci trochu odpočiň, když ráno musíš jít znovu do práce."
„Achh, Haru-chan ty si takový andílek, si vážně moc hodný.“ Znovu mě obejme.
„Tak dobře, ale teď už utíkej domů. A poděkuj mámě za tu polévku.“
„Jasně, tak ahoj a nezapomeň si odpočinout,“ naposled se na ni usměji a jdu domů.

 

Další ráno to se mnou vypadá úplně stejně. Opět nesu Rio-chanovi polévku, kterou mu udělala mamka a knížky, abych se celý den nenudil. Vždycky když jsem nemocný tak mě máma cpe celý den polévkou. Pořád se chvástá, že je to nejlepší lék. Zdědila ten recept po babičce, která jí ho prý pověděla na smrtelné posteli... ráda zveličuje příběhy.
Potichu otevře a nakouknu do Rio-chanova pokoje, opět spí. Nemá už obklad na čele, ale raději se přesvědčím, zda nemá horečku. Když položím Rio-chanovi ruku na čelo tak mě za ni chňapne a přitáhne si mě k sobě do postele. Jednou rukou mě drží u sebe a druhou mi cuchá vlasy.
„Si normální Rio-chan, víš jak jsem se strašlivě lekl!“ hulákám.
„A jaktože jsi už zdraví?“
„Ale Haru, sám dobře víš, že se mě nemoc drží jen jeden den,“ zakření se.
Uvědomím si, že mě stále svírá u sebe v posteli.
„Pust mě laskavě. Kdybych nevěděl, že jsi ještě nemocný, tak bych tě praštil něčím po hlavě,“ dodám trucovitě.
„Ale Haru, Haru. Není důvod se rozčilovat,“ povolí své sevření a já jsem konečně volný. Začnu si třít zápěstí za které mě chňapl.
„Jé ty jsi mi přinésl polévku, ty jsi ale zlato. Nakrmíš mě jako včéra?“ Začne otevírat pusu jako malé mimina, když naznačují, že chtějí jíst. Kdybych na něho nebyl naštvaný, tak bych vyprskl smíchy, ale udržel jsem se.
„Najes se sám, už nejsi na tom tak špatně, abys to nezvládl,“ vrazím mu polévku do ruk.
„Ty jsi zase tak chladnej, když mě nebudeš krmit ty, pak určitě nebude chutnat tak dobře.“
Mezitím, co do sebe láduje polévku (už podle apetitu jde poznat, že je skoro zdraví), se uvelebím do gauč. Včera večer, po příchodu domů jsem začal přemýšlet, že o Reiovi skoro vůbec nic nevím. Chtěl bych se na to zeptat Rio-chana, ale nevím přesně jak začít, aby to nebylo moc nápadné. Možná, kdybych řekl, že se líbí mojí spolužačce..
„Haru nad čím zase uvažuješ,“ vyštěkne na mě.
„Ale nad ničím. To už jsi do sebe naházel všechnu polévku? Mamka z tebe bude mít radost, víš co vždycky říká o polévce.“
„Polévka je nelepší lék na chřipku, který mi zdělila babička až na smrtelné posteli,“ dořekne za mě Rio a oba se začneme smát.
„Rio-chan a jaké to vlastně bylo včera? Když už je ti líp, můžeš napsat Kunumi, aby se o tebe přišla starat, ne?“ Rio nasadí smutný výraz, jsem zvědavý co z něho vyleze.
„Haru, mám zlomené srdce, Kunumi se včera se mnou rozešla, proto jsem taky určitě skončil jako pacient připoutaný na lůžko. No tak, utěš svého kamaradá, obejmi mě,“ začne ke mně natahovat ruce.
Ignoruju toto gesto.
„Přestaň dramatizovat svoji nemoc a jak tě znám, tak ten rozchod byl určitě tvoje chyba!“
„To není pravda! Tentokrát jsem v tom vážně nevině. Říkal jsem ti, že jsme byli všichni domluvení v pátek na karaoke. Jenomže ona začala rencat, že chce jít domů. Víš, nemá moc ráda Tomotiho. Docela ji dopálilo, když zjistila, že je tam taky.“
Ani se nedivím, že jí vadí Tomoti, dokáže být pěkně nesnesitelný. Mám pocit, že jediný kdo ho snese je Rio-chan. Ale to si nechám pro sebe.
„Na což jsem jí řekl, že nikam nejdu, protože jsem jim to slíbil.“
„No samozřejmě, aby ty jsi chyběl na nějaké akci, viď,“ dodám s úšklebkem.
„Ale Haru, ty máš o mně vážně špatné mínění,“ vyplázne jazyk.
„No prostě, abych to neprotahoval dala mi na výběr buď ona nebo moji kamarádi.“
„A ty jsi samozřejmě zůstal na karaoke a ona odešla sama, viď.“
„Teda ty by ses měl živit jako jasnovidec,“ dodá Rio-chan a začne se smát svému vlastnímu vtipu.
„Počky a proč si myslíš, že kvůli rozchodu s Kunumi jsi onemocněl?“
„No karaoke skončilo tak kolem 23:00 a všichni se rozprchli domů. Já jsem, ale ještě jít nechtěl. Tak jsme se s Tomotim vydali k němu dom, kde jsme vypili nějaké piva a pak,“ v tom nejdůležitějším se odmlčí a zatváří se jako neviňátko.
„A? Co se dělo pak?“
„A pak si prostě a jednoduše nic nepamatuju.“
Začnu se smát: „Ty si vážně občas hlupák Rio-chan. Doufám, že jsi neusnul někde v parku.“
„Nebuď zlý Haru,“ odpoví dotčeně.
„Už jsem psal Tomotimu, že jsem včera byl nemocný a jestli by se nemohl stavit za mnou. Hned jak přijde tak se ho zeptám.“
Sakra, Tomoti přijde, to bych se měl vypařit co nejdřív, nechci ho potkat za nic na světě. Ale první bych se chtěl ještě zeptat na Reie.
„Hmm, Rio-chan a kdy si myslíš, že tak pujdeš do školy?“
„Myslím, že do středy mám v úmyslu být nemocný.“
„Cože? Vždyť už si v podstatě zdravý teď!“
„Ale Haru, musím to pořádně vyležet nebo by se mi to mohlo vrátit,“ ušklebí se.
„Přestaň si hrát na neviňátko, vím moc dobře, že se ti akorát nechce do školy. Když už jsme u té školy, můžu se tě na něco zeptat?“
„Jasný, co chceš vědět,“ Rio-chan se na mě zvídavě podívá.
„No, víš... jedné spolužačce se líbí Rei od vás ze třídy, ale vůbec nic o něm neví. Všimla si, že se s tebou bavím. No a když jsi ten jeho spolužák, tak se mě zeptala, jestli bych mohl něco zjistit od tebe,“ snažím se znít lhostejně.
„Tak tvojí spolužačce se líbí Rei? Abys věděl tak nemá vůbec dobrý vkus, kdyby ho totiž měla, tak bych se jí určitě líbil já,“ zakření se.
„Ano, ano, všichni víme, že jsi nejkrásnější, ale mohl by jsi mi teda něco říct?“
„Hm, po pravdě o Reiovi toho moc nevím. Nebavíme se spolu. Samo, občas spolu prohodíme pár vět ohledně školy, ale to je tak všechno. Jediné co vím je, že chvilku potom, co se přistěhoval, začal chodit s jednou naší spolužačkou, ale během čtrnácti dnů se rozešli. Zlomil jí srdce, teda to jsem alespoň slyšel. To je tak vše, co o něm vím. Každopádně své spolužačce vyřiď, že má hrozný vkus.“
„Nezdá se, že by jsi ho nějak musel.“
„Né, že bych proti němu něco měl, ale nejspíš to není moje krevní skupina. Přijde mi, že se baví se všema, ale nikdo o něm nic neví. Když se ho někdo zeptá, proč se přistěhovali do našeho města, tak nikdy neodpoví přímo. Vždycky z odpovědi nějak vykličkuje. Přijde mi, že je takový chladný, jako kdyby mu ani na nikom nezáleželo, nevím moc ho nemusím.“
Je pravda, že Rei není moc sdílný, ale je hodný. Není vůbec tak špatný jak z něho Rio-chan dělá, nechápu co proti němu má.
Otočím se za zvukem vrznutí dveří a spatřím Tomotiho, který vypadá překvapeně, že mě tu vidí. A jejda, nestihl jsem se včas odklidit.
„Sakra jak ses dostal dovnitř? Chceš, abych dostal infarkt,“ houkne na něho Rio-chan.
„Dveře byli otevřené a psal jsi, že jsi nemocný, tak jsem nechtěl, abys kvůli mně vstával z postele.“
Nastane chvilka trapného ticha, nikdo nic neříká. Tomoti stále stojí ve dveřích, zdá se mi nervózní.
„Co je Tomoti? Tak si aspoň sedni, ne? Co tam stojíš jak kůl v plotě,“ řekne mu Rio-chan.
Ten si evidentně vůbec nevšiml, že se Tomoti chová divně. Možná se mi to jen zdá. Tomoti si mezitím sedl na kraj Riovi postele.
„Poslyš, mám na tebe menší dotaz, včéra jak jsme u vás vypili těch pár pivek, co se potom dělo? Nějak si nemůžu vzpomenout.“ Tomoti mlčí a přitom si pozorně prohlíží Rio-chana. Po chvilce konečně promluví.
„No co by se asi stalo, opil ses, potom jsme šli ještě do parku, abys trochu vystřízlivěl a pak jsem tě odvedl domů,“ vypadal jako kdyby si oddechl.
„Vidíš Haru, říkal jsem ti, že za tu nemoc může Kunumi. Kvůli ní jsem se opil a pak jsem byl venku a onemocněl,“ dodá s vítězoslavným výrazem.
Někdy žasnu nad jeho logikou.
Myslím, že radši vypadnu. Zůstat s Rio-chanem a Tomotim v jedné místnosti je vražedné, ikdyž Tomoti dnes vypadá neškodně... ale jak se říká nedráždi hada bosou nohou.
„No nic Rio-chan, myslím, že už pujdu domů, když tady máš náhradního ošetřovatele,“ ušklíbnu se na Tomotiho.
„To je fakt, budeš mě taky krmit Tomoti?“
„Cože, Haru tě krmil?“ vypadá překvapeně a naštvaně zároveň. Měl bych se rychle zdekovat.
„Jasný, abys věděl včera jsem umíral, no ne doslovně, ale skoro určitě.“
„Tak čau,“ houknu a odcházím co nejrychleji od Rio-chana z pokoje.

 

***
„Nazdárek Haru,“ zdraví mě s úsměvem Rei. Přišel na oběd jak slíbil.
„Ahoj,“ oplatím mu úsměv. Po včerejším rozhovoru s Rio-chanem jsem se rozhodl, že se dneska pokusím vytáhnout nějaké informace z Reie. Štve mě, že o něm vůbec nic nevím.
Mezitím si Rei sedne vedle mě na zem.
„Tak co jsi dělal o víkendu?“
„Celou sobotu jsem se staral o Rio-chana. Měl vysokou horečku, celý den prospal, ale i tak jsem byl radši s ním, kdyby se něco stalo.“
„A proč ses o něho musel starat ty?“ zeptá se s lhostejným výrazem, který vystřídal jeho obvykle usmívající se tvář.
Nelíbilo se mi to, mám ráda Reiův ůsměv.
„No, jeho máma musela do práce, víš. A neměl se o něho kdo postarat, tak proto. Nevím jestli jsem ti to už říkal, ale bydlíme hned vedle sebe. A už od malička se o sebe navzájem staráme.“
Rei chvilku mlčí a nic neříká. Celou dobu ho upřeně pozoruji, když si všimne, že se na něho dívám usmějě se.
„Promiň, jsem děsně utahanej, za celý víkend jsem se pořádně nevyspal. Bude vadit když se tady natáhnu?“
„Ne jasně, že ne, šak místa je tu dost.“
Proč by mi mělo vadit, že si lehne na zem, stejně sem nikdy nikdo nechodí. Rei se položí na zem a hlavu si opřel o moje stehna. Vytřeštím na něj oči.
„Já myslel, že si lehneš na zem,“ vykoktám ze sebe.
„Já ležím na zemi,“ usměje se.
„Jen jsem si položil hlavu na tvoje nohy, je to mnohem víc pohodlnější. Vadí to snad?“ Zadívá se na mě zkoumavým pohledem.
„Ne, myslím, že ne,“ odpovím mu nesměle.
„Tak potom je to v pořádku,“ usměje se a zavře oči.
„Ještě jsi mi nepověděl, co jsi dělal v neděli.“
„No, do 3 odpoledne jsem byl u Rio-chana. Ale potom přišel Tomoti, tak jsem je nechal o samotě a šel domů. Zbytek dne jsem nedělal nic, co by stálo za řeč. S Tomotim se moc nebavím, přijde mi, že jediný člověk na kterého je Tomoti příjemný je Rio-chan.“
„To není pravda, Tomoti je nepříjemný jen na určitý druh lidí,“ oznámí Rei a ušklíbne se.
„Počky, jak to myslíš jen určitý druh lidí?“ Nechápavě na Reie hledím, ještě, že má zavřené oči.
Jak na určitý druh lidí? A proč mezi ně patřím já?
„Ale to jen plácám hlouposti, neposlouchej mě.“ Vážně není moc sdílný.
„A jaktože ses za víkend pořádně nevyspal,“ snad mi odpoví, alespoň na tuto otázku. Nejspíš začínám Rio-chanovi rozumět, když říkal, že vždycky z odpovědi vykličkuje. Třeba mu na mě taky nezáleží a jsem jen další v řadě. Tahle představa mě dost užírá.
„Řešil jsem jeden problém, nemůžu se rozhodnout co mám dělat,“ povzdechne si.
Zdá se, že ho to opravdu trápí.
„Kdybys mi o tom řekl, třeba bych ti mohl pomoct.“
„Možná někdy jindy.“
Tohle mě fakt rozčílilo, to vážně pro něho nic neznamenám, že se mi ani nemůže svěřit?
Začnu na něho ječet: „To mě nebereš ani jako kamaráda? Vůbec nic o tobě nevím a když se tě na něco zeptám, tak mě vždycky odbudeš. Vážně mě to štve.“ Poslední slova už jenom kňourám.
Rei konečně otevře oči a na tváři se mu rozleje úsměv, opět mi ukazuje své zuby v plné kráse. Takhle se neusmívá často, myslím, že je to podruhé, co ho tak vidím.
„Tak co by jsi chtěl vědět, jen se ptej Haru.“ Vážně to řekl? Můžu se zeptat na co chci?
Vyhrknu ze sebe: „Tak proč jste se sem přestěhovali?“
„Na těžší otázku jsi se mě nemohl zeptat,“ povzdechne si.
„Zemřel mi táta, autonehoda. Neměli jsme dost peněz s mámou, tak jsme se přestěhovali k jejímu bratrovi. Konec toho zádaného příběhu.“
Když to říkal, jeho úsměv poteměl. Poznal jsem, že ta rána je stále čerstvá. Proč jsem se zrovna musel zeptat na tohle?
„Promiň, nikomu to neřeknu, ale děkuji, že jsi mi to řekl,“ řeknu mu šeptem.
Na jednu stranu mi bylo líto, že jsem ho donutil si vzpomenout na bolestivou vzpomínku, ale na druhou stranu jsem byl rád, že to řekl mně. Jen já to vím, nikdo jiný. Podíval jsem se na Reie. Měl opět zavřené oči, ale stále mu z výrazu šla vyčíst bolest. Nevím co mě to napadlo, ale vjel jsem mu rukou do vlasů a začal jsem si s nima hrát. Cítil jsem jak Rei ztuhl pod mým dotekem. Okamžitě jsem ucukl s rukou.
Začal jsem koktat: „Promiň, já jen, že,“
„Pokračuj, prosím,“ řekl Rei tak tiše, že jsem sotva zachytil jeho slova.
Nevím proč jsem to udělal, asi jsem ho chtěl jen utěšit a nenašel jsem lepší způsob.
Znovu jsem mu vjel nejistě rukou do vlasů. Přejížděl jsem mu prstama od hlavy až po konečky vlasů, nebylo mi to nepříjemné, vlastně právě naopak.
„Haru,“ cukl jsem sebou, ale ruku jsem neodtáhl.
Rei měl stále zavřené oči.
„Jak dlouho bude Rio nemocný?“
To mě překvapilo, proč se ptá na Rio-chana?
„No říkal, že pujde ve čtvrtek, ale jak ho znám tak do se ukáže ve škole až příští týden.“
„Takže celý týden budeš chodit do školy sám." To nebyla otázka, spíše konstatování. Kam tím ale míří?
„Co kdybych se pro tebe každé ráno stavil?“
Vyhrknu bez přemýšlení: „Jasně to by bylo super. Ale počky, ty víš kde bydlím? A kde bydlíš vlastně ty?“
Rei se lehce usměje, ale oči nechá stále zavřené.
„Vím, kde bydlíš. Vlastně bydlím kousek od tebe. Když vejdeš z vaší ulice do parku a jdeš stále rovno skrz celý park, tak hned v té ulici.“
Vím, přesně kterou ulici myslí. Vážně bydlí kousek ode mě, může to být maximálně 5 minut cesty. Každé ráno musí chodit kolem našeho domu do školy, jaktože jsem si ho nikdy nevšiml?
Rei najednou otevře oči, ani jsem si neuvědomil, že celou dobu našeho rozhovoru se mé oči ubírali na jeho obličej. Trochu se leknu, ale neodvrátím oči od jeho obličeje.
„Tak dobře, od zítřka se každé ráno pro tebe stavím.“
„Slibuješ?“
Sakra, netuším proč jsem to řekl, jen mi to vyklouzlo. Ale Reiovi to asi nevadilo, jen se opět usměje a odpoví: „Slibuju.“
Úsměv jsem mu oplatil. Opět zavře oči a tentokrát mu úsměv na tváři zůstane. Začnu mu plést uzoučké copánky.
Občas jsem je zaplétal i Rio-chanovi, když jsme byli malí. Měl krásné dlouhé vlasy, každý mu říkal, že vypadá jak roztomilá holčička, proto si vydupal, aby ho máma ostříhala. Brečela, když mu stříhala jeho vlasy. Dodneška se Rio-chanovi směju, jaká byl roztomilá malá holčička. To je jedna z věcí, která ho opravdu dokáže vytočit.
„Když jsme byli malí občas jsem tak zaplétal i Rio-chanovi vlasy, měl krásné dlouhé,“ ani jsem to nestihl doříct, jak mě zaskočila Reiova reakce.
Vyletěl z mého klína a sedl si, tak rychle, že jsem to sotva stačil zaznamenat.
Okřikne mě: „Pořád musíš mluvit o Riovi? To ti na něm tak záleží?“
Koukal jsem na něho s vytřeštěnýma očima. Proč se tak rozčílil? Chvilku jsme se na sebe dívali, on s nasupeným výrazem a já, no já hleděl nejspíš jak tele.
„Promiň Haru, nechtěl jsem tak vyletět, já jen, že, no, prostě promiň,“ nechápal jsem proč to udělal, ale asi by mi to stejně neřekl.
„To nevadí, já jen, že jsi mě překvapil.“
„Haru, víš jak ses mě před chvilkou ptal jestli tě beru jako kamaráda? Jak jsi po mně začal ječet,“ dodá s úsměvem.
„No, jo, pamatuju,“ sklopím oči k zemi, proč mi zrovna musel přimenout tohle.
„Tak abych odpověděl na tvoji otázku“, v tom okamžiku se mé oči upírají jenom na Reie.
„Nevím jestli to vystihnu přesně, ale stačí když řeknu, že tě mám rád nejvíc z celé školy?“
„To znamená jako, že jsme nejlepší kamarádi?“ Promiň Rio-chan, ale vždycky jsem tě bral jako rodinu.
Rei se na mě usměje a odpoví s tajemným úsměvem na rtech. „Něco takového.“
„Počkej jak myslíš něco takového?“ vůbec mu nerozumím, opět.
„Neboj se, jednou ti to vysvětlím.“
„A kdy? Já to chci vědět teď.“ Začnu na něho tlačit.
Rei přistoupí ke mně a nakloní se, je ode mě jen pár centrimetrů. Chvilku tak zůstane a dívá se mi zpříma do očí, myslím, že než promluvil jsem zapomněl i dýchyt.
Usměje se a řekne: „Tak zítra ráno, 7:20 tě vyzvednu. Nezapomeň, Haru.“
Při loučení vjede rukou do mých vlasů a jemně jimi projede. Jeho dotek mnou projel jako blesk, přál jsem si, aby tu ruku tam nechal déle.
„To je naoplátku za dnešek, díky že jsi mě nechal odpočinout na tvém klíně.“
Vstane a rozejde se ke škole. Nedokázal jsem ze sebe vydat ani hlásku.
Rei už byl v půli cestě ke škole, když jsem si uvědomil, že tu sedím jak pako a zírám na jeho odcházející siluetu. Zatřepu hlavou abych se probral a začnu balit oběd. Dnes jsem ani nestihl nic sníst.
V tom si uvědomím, že mi absolutně neodpověděl na mou otázku a mistrovsky z ní vybruslil.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

........

(Mizuki, 20. 5. 2010 4:30)

Fakt díky za pochvalu, ani nevíte jak to potěší :). Snažím se přidávat díl každý pátek, takže aspoň víte kdy ho očekávat :P.

:-)

(assira, 19. 5. 2010 0:36)

krásný a sladký, jemné náznaky...těším se na další

*-*

(Uci, 18. 5. 2010 19:45)

já sem si to taky řikala s tim Tomotim xDDDD a taky bych řekla, že se Rei zamiloval do Haru a on taky tak trochu xDDDD ale celí to skomplikuje Rio páč bude na Reie žárlit coooo???x))) nwm nechám se překvapit..x))...plosím plosím smutně koukám....další díl honéééééém...xDDDD... a ještě musim pochválit tvůj styl psaní moooooc se mi líbí ;)))) si talentovaná(alespon podle mě)!!x)))

**********

(Haku, 17. 5. 2010 20:17)

Jasan,ze pacila a uz sa tesim ako sa to bude dalej rozmotavat a zamotavat *zasneny pohlad*.Paci sa mi Tvoj styl pisania,a to som citala len dve poviedky od Teba,ale dufam,ze ich bude viac.

:)))

(Mizuki, 17. 5. 2010 2:00)

Jsem ráda, že se ti líbila, uhodla jsi správně :P, ale nikomu to neříkej :D

Nadhera.

(Haku, 16. 5. 2010 11:29)

No.....hned mi je* blazene okolo srdiecka*.Velice,ele velice velmo sa mi Tvoja poviedka paci,Haru je podareny ako nic netusi.A Tomoti je asi nabrusleny na vsetkych co sa mu motaju okolo Rio-chana? Nie je tak?...Mnamka to bola,len tak dalej,tesim sa na pokracovanie.!!!