Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Prokletá noc 1.

10. 9. 2010

 

Ráno mě vzbudí nesnesitelné třeštění hlavy.

„Já jsem včera musel zase vypadat,“ zamumlám si pod nos.

Líně rozevřu své stále napolo spící oči a pohled, který se mi nasktne, mě v mžiku sekundy probudí do hrůzostrašné reality.

Okamžitě mi hlavou projedou tři zjištění:

Tohle není můj pokoj!

Jsem úplně nahý!

Vedle mě spí další nahý člověk... a je to muž!!!

Teda odhalenou má pouze hruď, u spodku si už nejsem tak jistý, protože ho má zakrytý peřinou... naštěstí!!!

A není to tak úplně neznámý muž, je to Daisuke! S připomenutím jeho jména se mi začnou ubírat myšlenky k včerejší noci, které velmi rychle zatlačím do nejvzdálenějšího kouta mé mysli.

Tím se budu zaobírat až později, teď se odtud musím rychle dostat.

Pozorněji prozkoumám celou ložnici. V pokoji je v podstatě jenom obrovská postel s nočními stolky plus obrovská skříň. Ovšem mou pozornost nejvíce přítáhne naše oblečení poházané po celé místnosti a dva prázdné obaly od kondomů.

„K sakru, snad jsme včera spolu nic neměli!“ zděšeně procedím skrz zuby. Svůj hlas, ale znatelně tiším, abych ho nevzbudil.

Musím odtud rychle vypadnotu!!!

Co nejtišeji se přetočím a posadím na kraj postele.

„Au,“ vyhrne se tichý sten z mých úst.

Můj zadek bolí jako čert!!! Já toho bastarda zabiju!!!

Naštěstí jsem ho svým tichým výkřikem nevzbudil a ten bastard si dál spokojeně oddychuje.

Za žádnou cenu ho nesmím probudit, nechci s ním mluvit!

Tiše se postavím (což není vůbec lehké, vzhledem k mému bolestivému stavu těla) a začnu sbírat své oblečení z podlahy.

Včera jsme museli mít, ale na spěch se sundání všech svršků. K sakru na co to myslíš ty idiote!

Každý pohyb, který musím vynaložit je pro mě obrovským mučením. Bolí mě hlava a celé tělo mám rozbolavělé... především tu zadní část.

Hlavně nemyslet na včerejšek, hlavně nemyslet na včerejšek!

Spolu se sesbíraným oblečením ,bez trenek, které bohužel nebyly k nalezení, se vykradu z místnosti jako myška. Ocitnu se v obrovském pokoji, kde se nachází kuchyně spojená s obývacím pokojem. Nemám ovšem čas se zabývat vkusně zařízeným interiárem a raději na sebe urychleně navlíknu všechny svršky, které jsem byl schopen nalézt.

V této místnosti jsou troje dveře. Jedny vedou do ložnice (tam se určitě vrátit nechci), druhé jsou zavřené a třetí jsou přiotevřené, proto se vydám k nim.

Trefil jsem hned na první pokus, protože vstoupím na chodbu, kde objevím své boty a tašku.

Super mám všechno a teď rychle odsud pryč!

 

Z bytu vystřelím rycholostí střeli, která velmi brzy narazí na nečekanou překážku... pro normálního člověka by jistě nebyla tak nečekaná, ale já se právě nacházel velmi vzdáleně od normální stavu.

Tou překážkou byla neznámá lokalita místa, ve které jsem se nacházel.

Při pozornějším prozkoumání místa, jsem si uvědomil, že jsem ve velmi drahé obytné části města. Tady bych si nemohl dovolit žít, ani za sto let!!!

Vůbec to tu neznám, kam mám asi tak jít?

Kdybych včera nechlastal, nebyl bych teď v této příšerné situaci! Jsem idiot!

Nakonec jenom chvíli bloudím po ulicích, protože hned za rohem zahlédnu autobusovou zastávku s jedinou čekající cestující. Samou radostí z vyřešení téhle prokleté situace jsem div nezačal utíkat směrem k zastávce.

Po probuzení mě ani nenapadlo podívat se do zrcadla v tom bohem opuštěném bytě... ale nejspíš jsem měl. Protože při každém příblížení ke slečně, se začala více a více nervózně ošívat a sledovat hodinky. Abych ji tak neděsil, zpomalím krok a snažím se na tváři vykouzlit ten nejnevinější výraz, ikdyž po včerejšku pochybuji, že takový výraz dokážu vyloudit.

„Promiňte, nechci vás obtěžovat... ale mohla byste mi prosím říct, zda odtud jezdí nějaký autobus na město?“ Oslovím ji vlídně.

Nedůvěřivě si mě měří pohledem, ale přeci jen zdvořile odpoví:

„To máte štěstí. Za chvilku by měl přijet bus mířící na město.“

„Díky,“ odpovím vděčně a hlasitě si oddechnu úlevou.

Tímto náš rozhovor skončí a dívčinu existenci začnu naprosto ignorovat.

Z města už nebude žádný problém dostat se domů.

 

Hlasitě za sebou třísknu vstupními dveřmi bytu a svalím se na gauč. Tímto pádem na zadek jsem si, ale způsobil neuvěřitelnou bolest.

„Do prdele,“ zakleju nahlas a konečně vypustím trochu páry, která ve mně dřímá od probuzení.

Opatrně se překulím na břicho, abych odlehčil své zadní části těla.

Všechno je to chyba toho prokletého bastarda! Nechci myslet na včerejšek, nechci, nechci. Opakování této věty mi ovšem ani krapet nepomáhá a postupně se mi začnou promítat vzpomínky ze včerejška, které v žádném případě nejsou přístupné dětem.

Proč neexistuje nějaký přístroj na vymazání nechtěných vzpomínek?

„Sakra a přitom včerejšek začal tak nevině!“ Opět zakleju z plných plic.

 

 

V polední přestávky chodím pravidelně do kantýny, která se nachází přímo v budově, kde pracuji.

Mimochodem pracuji v účetní sekci už tři roky, nastupoval jsem jako mladíček v jednadvaceti.

Obvykle jídám s Riouchim. Pracujeme sice pro stejnou společnost, ale on je v obchodní sekci, proto se vídáme převážně pouze v kantýně. Riouchi je o sedm let starší, než já, je mu tedy 31.

Je to příjemný, vtipný chlapík s kterým si můžete popovídat o všem. Zpřátelil jsem se s ním na jedné firemní akci, tak před rokem, kdy zrovna procházel obtížným rozvodem.

Ten večer po akci jsme společně ještě vyrazili do města a tím začal náš každotýdenní rituál.

Každý pátek, pokud nemusíme pracovat nebo nám do toho něco naléhavého nevleze, chodíme společně pít. Nejsme žádní extrémní pijani, ale po celotýdenní tvrdé práci je snad dovoleno se odreagovat a ani jeden z nás nemá přítelkyni, takže nemáme kam spěchat.

Riouchi po svém rozhovodu, který se protahoval půl roku, prohlásil, že ženskou nechce už nikdy vidět. A já? Měl jsem přítelkyni na škole se kterou jsem byl dva roky. Ta mě hned po ukončení studia, ale opustila kvůli jinému. Od té doby jsem měl pouze pár náhodných románku, které nestojí ani za zmínku.

Dnešní den nebyl vyjímkou a společně jsme spolu usedli ke stolu v kantýně. Riouchi se od známého dozvěděl o nově otevřeném baru, který musíme jít dnes určitě navštívit. Protože oba dnes musíme pracovat až do osmi, domluvili jsme se, že pujdeme přímo z práce. Nemohl jsem se dočkat osmi hodin a při práci jsem neustále kontroloval čas na hodinkách.

Kdybych jen tušil, co se ten prokletý večer stane, určitě bych nebyl tak netrpělivý a natěšený.

 

 

Hned po přípochodu do podniku zamíříme přímo k baru, kde se usadíme. Dnes jdeme pít jenom ve dvou, proto nemá cenu zabírat celý stůl. Prozatím je tady poloprázdno, ale kolem desáté se to určitě změní. S Riouchim jsme si sedli k pivku a večer ubíhal stereotypně, jak jsem ostatně na to byl i zvyklý a tak mi to vyhovovalo, teda než se ukázal on!!!

 

„Daisuke pojď k nám!!!“ Zaječí Riouchi přes celý bar ke vchodovým dveřím na právě vcházejícího Daisuke. Jak je vůbec možné, že ho tak rychle zaregistroval? Riouchi na něho má snad nějaký šestý smysl.

Daisuke jenom arogantně pokyne hlavou na pozdrav a zamíří si to opačným směrem od nás.

„Tys ho pozval?“ zeptám se s hranou lhostejností. Riouchi a Daisuke jsou přátele ze střední, kteří si jako z mála udrželi své přátelství. Já osobně se ze střední už s nikým nestýkám.

„Nepozval,“ usměje se nevině, „ale to Daisuke mi doporučil tento bar. A tak trochu jsem počítal, že bychom na něj dnes mohli narazit.“

„Aha.“

„Nemáš ho moc rád, co?“ Zeptá se s mírně pobaveným hlasem.

„Ne, to ne...,“ začnu se rychle bránit. Vím, že Riouchi ho má hodně rád, proto o něm nechci mluvit špatně. Mně osobně přijde jako nafoukaný a arogantní chlap. Pravda je, že má být na co nafoukaný. Je právník a má spousty peněz. Tak mi ho teda popsal Riouchi, když nás poprvé seznamoval.

Ten večer mě sjel pohledem a jeho výraz v obličeji čitelně říkal Riouchi s kým se to proboha zase bavíš. Poté s ním prohodil pár zdvořilostních vět a vytratil se. To bylo naše první setkání, které se odehrálo tak před dvěma měsíci a potom jsme naštěstí na sebe už nenarazili, ale bohužel dnešek je můj smolný den.

„V pohodě Takashi, nemusíš se tvářit jako jeho nejlepší kamarád.“ Rozsměje se z plna hrdla.

„Nevypadá na to, ale má i své dobré stránky. Po pravdě Daisuke není moc oblíbený u lidí, pokud sám nechce. Když chce na někoho zapůsobit dokáže být velmi charizmatický a okouzlující. Ale to poznáš sám, pokud bude chtít dostat do postele nějakou ženskou nebo,“ poslední slovo spolkne a přihlouple se usměje.

„Nebo? Riouchi vždyť si toho zatím tolik nevypil, abys mohl komolil slova.“ Rýpnu si zlomyslně.

Znenadání se vedle Riouchiho zjeví Daisuke kříčí na barmana o drink a tím přeruší naši konverzaci.

„Co si dáte?“ Zeptá se ve spěchu barman, protože bar přetéká návštěvníkama ve šveh, ostatně jak jsem očekával. Není se čemu divit, když je to nový lokál ve městě.

„Jagermaister.“

„Minutku počkejte,“ odpoví barman automaticky.

„Copak Daisuke? Dneska si na lovu? Už jsi našel nějakou nevinou oběť?“ Dobírá si ho přátelsky Riouchi.

„Dnes nikoho nehledám,“ oznámí Daisuke s typicky arogantním a povýšeneckým tónem pro něj.

Nechápu jak Riouchi si může rozumět s takovým člověkem, je to pro mě obrovská záhada. Zajímalo by mě, jaké on může mít dobré stránky. Možná jsem, ale zaujatý. Nikdy bych to nepřiznal nahlas, ale možná na Daisukeho trochu žárlím. Daisuke je totiž naprostý opak oproti mně. Sebevědomí z něho přímo srší na sto honů, pokud s někým hovoří hledí mu zpřímá do očí bez jediného zaváhání. Já naopak pod takovým pohledem, který vás rengenuje do posledního póru automaticky sklopím oči. Nemám rád oční kontakt ani s cizíma lidma. Mezi přáteli a rodinou je to samozřjmě jiné, tam se ale cítím v bezpečí a uvolněně.

„Měl jsem v úmyslu se k vám dnes připojit a v klidu si popít bez zbytečných komplikací, ale jak vidím je tu přecpáno,“ pootočí hlavu a sjede pohoršeným pohledem celý bar.

„To je vynikající, uvolním ti moje místo. Už delší dobu se chystám jít domů, ale nechtěl jsem nechat Takashi samotného.“

„Cože?“ Vyjeknu překvapeně. Nechci tu zůstat jenom s Daisuke, to bych radši šel domů.

Můj výraz nejspíš mluvil za vše, protože Riouchi pobaveně odpoví:

„Daisuke dokáže být velmi zábavný společník, když se bude trochu snažit. Viď chlape?“ A plácne ho lehce do zad. Daisuke se něj jen lhostejně podívá.

„Nemusíš se bát, bude se chovat slušně a určitě tě neukousne... že ne Daisuke?“ Zvýší svůj hlas, jako by mě vážně mohl mít v úmyslu kousnout.

„Toho se nemusíš bát,“ odpoví pohrdavě.

Začínám být na toho chlápka alergický.

Ti dva se mezitím už vyměnili místa a Riouchi si právě obléká sako. Ještě naposled na něho zkusím hodit zoufalý pohled, který on ovšem ignoruje a jen řekne:

„Určitě se budete bavit i beze mě. Jo a Daisuke zaplať to prosimtě za mě.“

„Cože?“ Zvýší překvapeně hlas Daisuke. To je dnes poprvé, kdy vybočil ze svého chladného chování. Riouchi se, ale ani neotočil a rychlostí blesku vyběhl z baru.

„On je neskutečný,“ zamumlá si pro sebe.

Po chvilce si nejspíš uvědomí, že předci jenom tady zůstal se mnou a zaměří svou pozornost ke mně. Já jen tiše sedím a nervózně těkám očima po celém baru. Teď by asi nebylo moc zdvořílé říct, že musím domů.

„Jakže se jmenuješ?“ Zeptá se bez kapky taktu. Kdyby se alespoň snažil předstírat zdvořilost!!!

„Takashi,“ odseknu naštvaně.

„Promiň, ale dnes jsem už unavený z přetvařování.“ Umí říct i promiň, nakonec možná vážně nebude až tak špatný.

„V pohodě.“

„Tady máte vašeho panáka,“ položí barman před Daisuke Jagermaistra.

„Nechci být nezdvořilý, ale váš přítel odešel bez placení. Má v úmyslu se ještě vrátit?“ Svou otázku směřuje barman ke mně. Než ale stačím cokoliv odpovědět ujme se slova Daisuke.

„Jeho účet a tady pána taky,“ pokývne hlavou směrem ke mně, „přepište na mě.“ Oznámí Daisuke autoritativně. Jde poznat, že je zvyklý rozdávat rozkazy a už vůbec není zvyklý na jejich neuposlechnutí.

„Ne, to ne...,“ začnu protestovat, ale přehluší mě Daisuke hluboký hlas.

„Co piješ?“

„O to teď nejde...“

„Tak co piješ?“ Zoopakuje svou otázku už trochu podrážděně.

„Do těď jsme pili s Riouchi pivo,“ odpovím rychle. Nechtěl jsem se vzdát bez většího boje, ale pod jeho přísným pohledem to ze mě vyletělo samo.

„Pivo pít nebudeš. Budeme pít panáky,“ oznámí to, jako hotovou věc.

„Barmane přineste mu taky Jagermaistra.“

„Jistě,“ usměje se spokojeně a odkráčí. Jistě se mu ulevilo, že Riouchi neutekl bez placení a to mu k naprostému štěstí stačilo.

„Nechci, abys to za mě platil,“stojím si dál za svým trucovitě.

„Přestaň omývat pořád jedno a to samé dokola. Pokud ti tak vadí být ode mě pozvaný, tak příště platíš ty. Okey?“

Umí vážně skvěle argumentovat, na tohle už nemůžu nic říct a jen zabručím:

„Hmm.“

Je to jasné, dneska se musím co nejrychleji opít jinak toho člověka zaškrtím.

 

V rozmezí hodiny jsme do sebe naklopili čtyři panáky, což na moje předchozí čtyři pivka udělalo svoje a já začal být konečně uvolněný i v Daisukeho společnosti. Když jsem opilý ztrácím schopnost zadržet svoji hloupou pusu a vždy řeknu to co mám právě na jazyku, což byl i dnešní případ.

„Víš co Daisuke. Když jsem tě poprvé viděl, řekl jsem si, že víc nafoukanýho a arogantního idiota jsem snad ještě nepotkal... ale teď se mi nezdáš tak špatný.“ Rozesměju se.

Se zaujatým pohledem se na mě zahledí a já cítím jak mě celého rengenuje.

„Co?“ Zeptám se nejistě. Pod jeho ostrým pohledem jsem naráz snad i vystřízlivěl.

„Nic. Když už jsme tak upřímní. Já si na první pohled o tobě myslel, že víc obyčejného člověka jsem už dlouho neviděl a po pravdě taky se mi teď nezdáš tak tuctový, jako předtím.“ Vrátí mi graciózně úder zpět.

„Já nejsem tuctový,“ začnu se opilecky bránit.

Daisuke jen přikývne hlavou a usměje se do koutka.

K baru se právě přiřítila opilá slečna, která se vecpla mezi naše židličky a zakřičí na barmana:

„Platím.“

Potom se sebevědomě otočí na Daisukeho a výzývavě ho sjede pohledem od hlavy k patě.

„Doufám, že nepřekážím pánové,“ zeptá se nevině. Na mě se při té otázce ani neohlédne. Je jasné komu ta otázka směřuje.

Daisuke je vážně atraktivní chlap. Je určitě vyšší než já a má kratší hnědé vlasy. Na sobě jeden z těch drahých obleků, které si jednou v životě možná budu moct dovolit taky... možná.

Určitě nic jiného, než obleky by na sebe ani nevzal. Ale nejatraktivnější na Daisuke je, že smrdí prachama. Mně na tom osobně nezáleží, ale věřím, že pro takové mladé atraktivní slečny je to nejpřitažlivější z faktorů. Což dokazuje i skutečnost, že tu sedíme asi něco přes hodinu a tohle se už stalo nejmíň třikrát. On je ovšem bez slitování pálkuje jednu za druhou.

„Ano zavazíš. Můžeš si jít stoupnout na konec baru a nepřekáže tu, prosím.“ Odvětí chladně.

Dívka evidentně odmítnutí nečekala, protože zůstane koukat vyjeveně, ale za moment se předci jen vzpamatuje a otočí se na patě. Naštvaně si odfrkne, zamumlá si pod nos tak abychom to slyšeli: „Idiot.“ A odkráčí si to směrem pryč.

Po druhé ženské mě už přestalo bavit Daisukeho napomínat za jeho hrubost, proto jen protočím oči a uskrnu ze své sklenice.

„Tohle mě už vážěn přestává bavit,“ řekne otráveně.

„Nejradši bych šel už domů,“ pohlédne tázavě směrem ke mně.

„Vždyť jsi měl jenom čtyři panáky. Není ještě brzo jít domů?“ Nechci jít ještě domů. Nejhorší je odejít domů, když se večer začíná rozjíždět. To opravdu nesnáším!!!

„Než jsem přijel do baru měl jsem pár panáků. Nezapomeň, že jsem přišel až kolem dvanácté,“ usměje se.

„Wau. Nevypadáš vůbec opile,“ dodám uznale.

„Ty se taky neklátíš na židličce,“ zhodnotí mou situaci.

„Díky. Měsíce praxe s Riouchim a vydržím i alkoholový maraton,“ zasmějem se společně.

„To máš pravdu, Riouchi umí pít.“

„To umí. Ale poslední tři týdny vždy odchází brzo nebo řekne, že mu není dobře. Nevíš co s ním je?“

Vrtá mi v hlavě Riouchiho chování už delší dobu, ale přišlo mi hloupé se na to ptát.

„Ničeho jsem si nevšiml,“ odsekne a tím toto téma uzavře.

„Ale vážně bych už šel domů.“ Znovu zopakuje.

„Ještě ne! Chci ještě pít. No táák!!!“ dodám zoufale. Alkohol se předci jen znatelně na mně podepsal, když jsem se dopracoval k tomu, abych zoufale prosil Daisukeho.

„Neříkám, že musíme přestat pít. Jen se přesuneme ke mně domů. Mám slušné alkoholové zásoby doma. Co na to říkáš?“ Usměje se lišácky.

Když se zpětně vrátím, možná jsem mohl za tím jeho tajemným úsměvem vycítit nějakou nekalost, ale nevycítil.

Místo toho jsem nadšeně odpověděl: „Jasně nemůžu se dočkat. Tam nás aspoň nikdo nebude otravovat.“

„To máš pravdu, to nebude...“ dodá Daisuke se stále zvětšujícím úsměvem.


 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

U Teba plati...

(Haku, 24. 9. 2010 23:11)

...co pribeh to skvost,uz pri precitani prvych riadkov ma poviedka vtiahla do deja. Len tak dalej a ja utekam na pokracovanie.

:-)

(Bella, 13. 9. 2010 0:25)

Už se nemůžu dočkat pokračování. Začíná to opravdu zajímavě a budu zvědavá jaké to bude až se setkají :-).

hezke

(nagi, 10. 9. 2010 19:18)

krasny, svizny zacatek nove povidky, ale dela se to useknout to v tom nejlepsim, prosim pokracovani

wow

(Ryuuzaki, 10. 9. 2010 14:55)

zacala jsi dalsi uzasnou povidku :) moc se tesim na pokracovani :)

pěkná zápletka..

(El, 10. 9. 2010 14:34)

i jsem se zasmála, dobře promyšlený, bez zbytečného zdržování...mělo to spád, moc hezký, těším se na další...:-)