Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Prokletá noc 4. 2/2

18. 11. 2010

Riouchiho šokovaný výraz až příliš rychle vymizí a nahradí ho zlostný pohled, který ještě zintenzivní, když očima sjede k našim spojeným dlaním. Netuším, který z nás vklouzl do tohoto sevření, ale nemám sebemenší chuť vzdát se Daisukeho ruky.
Svou zlost se ani v nejmenší nesnaží zakrýt, spíše naopak. Přijde mi ale, že všechnu zlost upírá výhradně na Daisukeho. Jako by mezi nimi probíhal tichý rozhovor, do kterého mi není dovoleno vstoupit.
„S Utsumi jsem tohle téma ještě nenaťukl. Takže se chovejte normálně,“ prohlásí po tichém rozhovoru s Daisuke.
„A s tebou Daisuke mám později řeč,“ a odkráčí z místnosti.
„Co tam tak dlouho dělají?“ Zaslechnu z vedlejšího pokoje vyzvídat Utsumi.
„Nevím. Nějaké chlapské záležitosti, nechtěli mě zasvětit,“ odpoví jí Riouchi s odlehčeným tónem jako by se nic nestalo. Musím uznat, že je výborný herec. Chvíli jsem měl pocit, že by se ti dva mohli do sebe i pustit.
„Csss, nemá právo do toho mluvit,“ zahuhlá si spíš sám pro sebe Daisuke.
„Jak to myslíš? Vždyť jste nic neřekli!“
„Nebylo potřeba slov.“
„Víš, že ti moc nerozumím,“ houknu informačně a trochu naštvaně.
Až teď se zdá, že Daisuke předci jen vzal na vědomí mou narážku, ale i tak neřekne ani slovo na vysvětlenou.
„Ale překvapuje mě reakce Riouchiho,“ začnu rozebírat jeho chování.
„Nemůžu si pomoct, ale čekal bych, že ho to víc překvapí. Alespoň mě by to překvapilo určitě víc.“
Přijde mi zvláštní, že Riouchi byl překvapený sotva pár sekund.
„Neměl byt proč překvapený. Známe se spolu už od střední a já jsem nikdy nedělal rozdíly mezi pohlavím. Jsem prostě s osobou, po které toužím.“
„Cože?“
Uvědomil jsem si, že nebudu Daisukeho určitě první chlap jako on v mém případě. Na to byl v posteli až moc zkušený. Ale nečekal jsem, že Riouchi o tom bude vědět. To by ovšem ale vysvětlovalo jeho vlažné překvapení.
„Ikdyž evidentně ho zaskočilo, že jsem skončil s tebou,“ zúží své zorničky a zadívá se někam směrem ke dveřím.
„Přesněji rozzlobilo,“ zhodnotí celou situaci.
„Daisuke?“
„Hmmm?“ Opustí svůj zamyšlený výraz.
Rád bych se zeptal na tisíc otázek, třeba jako: Na čem jsme teď? Chodíme spolu? Povede náš vztah někam? Máš mě vůbec rád?
Ale je mi jasné, že Daisuke není osoba, která si potrpí na takový druh rozhovoru, proto jen nejistě hledím do Daisukeho očí.
„Nedívej se na mě tak ustaraně. S Riouchim všechno vyřeším,“ pohladí mě hřbetem ruky po tváří a lehce mě políbí na rty.
Chtěl bych mu říct, že se vůbec netrápím kvůli Riouchimu, ale to stejně nedokážu, tak raději jen přikývnu na souhlas.
Daisuke rysy najednou viditelně zdrsní.
„Od minulého setkání mě trápí jedna věc,“ při kladení této otázky mu viditelně ztvrdnou rysy.
Minulé setkání? Může mít snad na mysli tu epizodu na toaletách?
„Copak?“ Odpovím trochu nervózně.
Je možné, že ho tehdy opravdu zasáhlo, co jsem řekl? Nemyslel jsem ale vážně, že ho nenávidím. Byla to pouze obranná reakce na mou bezbrannost.
„Ale nic, pusť to z hlavy. Pojďme zpátky za nimi.“
Uvolní své sevření a vyklouzne z mé dlaně.
Proč se na to nezeptal? Na devadesát procent se chtěl zeptat na ten konečný incident, jsem si tím jistý, tak proč se nezeptal?
„Jo, měli bychom jít za nimi,“ brouknu na souhlas a vydám se za Daisuke.

 

Riouchi se tvářil jako by se nic nestalo a tak večer dál plynul v příjemném duchu. Utsumi se rozvykládala nadšeně o dětském pokoji, který začala zařizovat a protože Riouchi pokoj zná a Daisuke jako obdivovatel jaksi nepřipadal v úvahu, tak prohlídka dětského pokoje zbyla na mě.
Společně se vydáme do pokojíčku a ty dva zanecháme o samotě v pokoji. Před odchodem z místnosti se na ně ještě jednou ustaraně ohlédnu, ale ti bez rozptýlení pokračují v konverzaci o sportu a našemu odchodu nepřikládali žádnou důležitost.
Po krátkém čase stráveném s Utsumi jsem si o ní udělal zběžný obrázek. I když vypadá neskutečně křehce, je neskutečně silná osobnost a přátelstvím a laskavostí přímo oplývá. Nedivím se, že se do ní Riouchi bezhlavě zamiloval.
Když vstoupíme do pokojíčku, naprosto mě zasáhne atmosféra naplněná láskou. V pokojíčku má zatím přichystanou jenom dětskou postýlku, ale pokojíček je překrásně vymalovaný. Po stěnách se táhnou květiny, motýlci a další překrásné kresby, které dodávají pokojíčku neskutečnou roztomilost.
„Wau, vypadá to prostě překrásně,“ neodpustím si zaslouženou chválu.
„Kdo to maloval?“
„Já,“ odpoví pyšně.
Její odpověď ale nezní vůbec namyšleně. Musela si s tím dát pořádnou práci. Je to opravdu dokonalé.
„Sice nemám žádné výtvarné nadání, ale jestli stojíš o názor laika, tak podle mě máš obrovský talent.“
„Díky. Jsem ráda, že se ti má práce líbí.“ Uculí se do koutku.
Pomalu přejde k postýlce a urovná v ní malou dečku, i když je úhledně poskládaná.
„Tato postýlka je jediná věc, kterou jsem si vzala od našich z domu.“ Prohodí melancholicky.
Atmosféra v místnosti najednou znatelně zhoustne. Pamatuji si matně, že Riouchi zmiňoval nějaké neshody s jejími rodiči.
„Víš, naši nesouhlasí se vztahem s Riouchim. Nelíbí se jim. Když jsem jim oznámila, že i přes jejich odpor se k němu nastěhuju a čekám s ním dítě, bez okolků mě vyhodili z domu a řekli, že jim už nikdy nemám chodit na oči.“
Když to povídala, na tváři se jí objevil opravdu smutný a bezmocný výraz. Musí být těžké dočkat se takové reakce od vlastních rodičů.
„To je mi opravdu líto,“ špitnu soucitně.
„Ale proč si vůbec kazíme večer. Nebudeme o tom mluvit,“ a vykouzlí na tváři úsměv, s kterým se neúspěšně snaží zakrýt smutek.
„Jsem ráda, že jsem tě konečně poznala. Vážně se mi líbíš, doufám, že v brzké době přijdeš znovu na návštěvu.“
Na její otázku, ale nestihnu odpovědět, protože zaslechneme zvyšující se hlasy z vedlejšího pokoje.
Bál jsem, že tato situace může přijít. V koupelně byl Riouchi vážně nakrknutý. Ale nejde mi do hlavy, když ví o Daisukeho orientaci proč z toho pak dělá takovou vědu.

 

„Nech ho na pokoji!“ Zaslechnu křičet Riouchiho.
„Ty mi nemáš co poroučet!“ Odpoví rozčílený Daisuke.
To je poprvé, kdy ho slyším zvýšit hlas. Mnohokrát použil výhružného tónu, ale nikdy nezvýšil hlas.
„Jenom mu ublížíš, není jako ty!“
Nejspíš jim unikl fakt, že jsou hlasití natolik, že je s Utsumi bez problémů můžeme slyšet.
Omluvně se otočím na Utsumi, která je z toho vyjevená ještě víc než já a nervózně žbleptnu:
„Promiň.“
A rychle zamířím za nimi.
Když vstoupím do pokoje, oba se okamžitě utiší. Až teď si určitě uvědomili, jak byli hlasití.
Než stihnu cokoliv říct Daisuke se jako vždy ujme první slova:
„Myslím, že je čas abychom už šli Takashi.“
Nečeká na ničí souhlas a zamíří si to ke dveřím, když prochází kolem mě, pohlédne na mě a letmo se usměje. Jako by se tiše omlouval, ale neřekne ani slovo.
Daisuke opravdu nerad mluví o svých pocitech.
Zmateně se podívám na Riouchiho, který vypadá, že má ještě něco na srdci.
„Už je pozdě, bude lepší, když půjdu.“ Špitnu a zbaběle utíkám za Daisuke.
Nemám ani odvahu se podívat do pokoje, když míjím dětský pokojíček. Jsem zvědavý, jestli po tomto incidentu nás ještě někdy Utsumi pozve na večeři.
Nejlepší by bylo se z bytu co nejrychleji vypařit. Nevím, co bych měl říct Riouchimu.
Ten mě tiše následoval na chodbu a upřeně nás pozoroval při oblékání.
Daisuke mě v oblékání předběhne a okamžitě si to zamíří pryč z bytu.
„Poděkuj ještě jednou Utsumi za výbornou večeři.“ Hlesne zdvořilým tónem na Riouchiho.
Riouchi jen pokyne hlavou na souhlas.
Nevím na kolik je jejich přátelství pevné, ale doufám, že se kvůli mně nepřestanou bavit. To je poslední co bych si přál.
Když už jsem konečně taky oblečený a překročím práh bytu, Riouchi mě uchopí za ruku.
„Daisuke mohl bys počkat na Takashiho dole?“
V moment kdy položí svou otázku, která zní spíše, jako rozkaz mi připomene Daisukeho.
„Jasně.“ Otočí se na patě a odkráčí bez dalších slov.
Nenápadně se vykroutím z Riouchiho sevření a ustoupím o krok dál. I když bych teď nejradši utekl za Daisuke zůstanu na místě. Riouchi mě ještě chvíli probodává pohledem a nakonec prohlásí:
„Takashi, víš, že tě mám rád.“
„Hmm,“ tento rozhovor nesměřuje vůbec dobrým směrem.
„Nemyslím, že by sis měl začínat s Daisuke. To nedopadne dobře,“ řekne posmutněle.
„Jak to můžeš vědět?“ Zaútočím automaticky.
Dnes jsem si ještě ani nebyl jistý co je mezi mnou a Daisuke, ale když Riouchi tak okatě útočí, nemůžu si pomoct a prostě se musím bránit.
„Znám Daisukeho už od střední. Nakonec ti určitě ublíží.“
„Promiň, ale nejsem žádná puberťačka.“
„Já vím, ale věř mi, není nic pro tebe. Jaký vztah máš vůbec s Daisuke? Chceš s ním chodit nebo už spolu chodíte? Nebo je to jenom o sexu? Mluvil jsi o těhle věcech vůbec s Daisuke? A co čekáš ty od Daisukeho vůbec? Přemýšlel...,“ v tom okamžiku ho přeruším.
Na všechny tyhle otázky bych také rád znal odpověď, rád bych se na ně zeptal Daisukeho, ale jsem zbabělec. Pravdou je, že náš vztah neberu jenom jako úlet... něco mě k Daisukemu neuvěřitelně táhne a vím, že je dost velká pravděpodobnost, že mě nakonec ublíží, ale nemůžu si pomoct.
„A co ty? Ty mi tady chceš něco kázat o promyšlenosti vztahů a důsledků mých činů?“ Vyjedu po něm obraně.
„Jak to myslíš?“
„Jak to myslím? Já nejsem ten, který si sotva po měsíční známosti udělal děcko!!!“
Když jsem dořekl větu Riouchiho tvář potemněla a probodl mě nenávistným pohledem.
„Jak můžeš srovnávat Utsumi s Daisuke? Utsumi je hodná, vstřícná, laskavá žena a Daisuke je...,“ zbytek slov se ani neobtěžuje dopovědět.
„Co Daisuke? Tak mi to řekni, když jsi tak proti tomu abych s ním vůbec něco měl? Co je tak špatného na Daisuke?“
„Nemůžu ti to říct!!! Daisuke je také můj přítel, nemůžu ti nic říct, i když věř mi, bylo by tu tisíc věcí, které bych ti mohl naservírovat na stříbrném podnosu kvůli kterému bys alespoň zvažoval mou radu.“
„Jestli mi nemíníš k tomu říct nic přesnějšího tak o tom už nemluv!“ Má plnou hubu keců, ale skutek utek.
Proč tady tak shazuje Daisuke, myslel jsem si, že jsou dobří přátelé.
„Takashi pochop mě. Jsem ve slepé uličce, mám rád tebe a vím, že tohle nedopadne dobře. Ale na druhou stranu nemůžu zradit Daisukeho. Má své chyby, které mně na něm vadí, ale v podstatě je to hodný člověk a mně nic špatného nikdy neudělal. Prostě nevím, co mám dělat,“ dodá poraženě.
Tohle nikam nevede. On mi prostě nechce nebo nemůže nic říct a já bez těchto věcí nemám důvod ho poslouchat. Sám řekl, že Daisuke je hodný. Nevím, proč by mi měl ublížit.
„Děkuji za projevenou starost o mě,“ prohlásím formálně.
„Ale jsem už dospělý a vím, co dělám. Pokud k tomu už nemáš co dodat, tak bych toto téma uzavřel. Doufám, že budeš akceptovat moje rozhodnutí a na našem přátelství se nic nezmění.“
Snažím se znít klidně, ale uvnitř mě to vře zlostí.
Hodnou chvíli si mě pozorně měří pohledem a nakonec rezignovaně oddychne.
„Jak chceš. Můj názor znáš, dokud si neřekneš sám, nebudu s tebou váš vztah rozebírat.“
„Dobrá,“ otočím se k odchodu, u prvního schodu se ale ještě otočím a provinile hlesnu:
„Omluv se za zničený večer Utsumi, moc mě to mrzí. Doufám, že si kvůli tomu o nás neudělá špatný obrázek.“
Riouchi se vděčně usměje.
„S radostí vyřídím.“
Chci se už pomalu vypařit, ale Riouchiho hlas mě zastaví:
„Takashi.“
„Copak?“ Zvědavě se na něj otočím.
„Vážně si myslíš, že to no... víš co s Utsumi je chyba?“ Přitom nervózně přešlapuje z nohy na nohu.
Měl jsem si líp hlídat pusu, není mým právem kritizovat jejich vztah. Jak řekl Riouchi, Utsumi je opravdu úžasná ženská a nikde se nepíše, že kdyby měli dítě až za rok, tak by vše bez problémů klapalo.
„Promiň, do toho jsem neměl rýpat. Ale jak to cítíš ty? Lituješ toho nebo jsi rád a těšíš se na dítě?“
Riouchi se na chvíli odmlčí a po chvíli si odkašlá:
„No víš, ono to nebylo plánované, ale když mně to Utsumi řekla, myslel jsem, že umřu radostí. Po pravdě vůbec toho nelituji, doopravdy si myslím, že Utsumi je ta pravá.“
„Tak to dál neřeš a užívej si štěstí. Láska nepřemýšlí rozumem ale srdcem.“
Tím náš rozhovor skončí a bez rozloučení seběhnu schody po dvou. Kupředu mě žene vědomí čekajícího Daisukeho na mou maličkost.
V očekávání vyběhnu z vchodu a automaticky začnu pátrat po něm, objevím ho stát sotva pár krůčků ode mě.
Náhle se zastydím kvůli mému zběsilému následování Daisukeho. Úmyslně zpomalým krok, došourám se za ním a postavím se kousek od Daisukeho.
Chvilku jen tak tiše vedle sebe stojíme a já zaměřím svůj pohled na špičky svých bot.
„Během pěti minut by tu měl být taxík, objednal jsem ho, když jsi mluvil s Riouchim.“
„Aha,“ hlesnu bez většího nadšení.
Proč mě nenabídl, jestli chci zavést domů? Chce mi tím naznačit, abych odešel?
Můj tok myšlenek, ale přeruší Daisukeho otázka:
„Co ti říkal Riouchi?“
Chvíli uvažuji co říct, ale stejně mu nemá cenu lhát, po tom co se dnes stalo.
„Myslí, že bych se s tebou neměl zaplétat,“ odpovím pravdu.
„A co ještě?“ I když se při vyzvídání tváří jako by na tom ani za mák nezáleželo, dychtivost jeho otázek mluví o opaku.
„Ptal se mě... jak to s náma vypadá... jestli se spolu taháme nebo něco víc... zda to má vůbec nějakou budoucnost,“ konečně vzhlédnu nahoru k jeho očím a netrpělivě čekám na odpověď.
Svůj stav zapírání mých citů k Daisukemu jsem už přešel. Když ode mě Riouchi tak nehorázně vyzvídal, uvědomil jsem si, že bych mu rád dal odpověď: „Ano, chodíme spolu a náš vztah má budoucnost!“
Ale to zatím zůstává jen mým zbožným přáním.
„To je všechno? Nic víc ti neřekl?“ Zeptá se trochu netrpělivě.
„Ne, nic víc,“ trochu znejistím.
„Proč? Měl by?“ Neunikne mi nedůvěřivý pohled.
„Ne, vůbec ne,“ něžně se usměje.
„A co by jsi chtěl ty? Chtěl by jsi, aby mezi námi bylo něco víc?“ Zeptá se a zaměří svůj pohled na mě.
„J-já sám nevím,“ zalžu nehorázným způsobem, moc dobře vím, co bych chtěl.
„Ale víš,“ hlesne a nenápadně přeje dlaní po mé ruce.
„A co chceš ty?“ Připravím se v hlouby duše na tu nejhorší možnou odpověď.
„To samé co ty,“ zašeptá a na jeho rtech se objeví náznak úsměvu.
„Vážně?“ Neujde mi z úst nadšený tón.
„Vážně.“
To znamená, že teď s Daisukem spolu vážně chodíme? Je to trošku neotřepané, ale co víc bych si mohl přát. No, ještě bych asi měl vyjasnit to nedorozumění z minule.
„Ehmm, Daisuke k té minulé scénce,“ Daisuke zbystří a jen tiše naslouchá, „no...to co jsem řekl jsem nemyslel vážně, spíše naopak.“ Poslední slova už sotva slyšitelně šeptám.
Nikdy mi nedělalo problémy vyznávat své city a věci kolem toho, ale s Daisukem jde všechno o něco hůř.
Jeho reakce mě ale opravdu překvapí, když se bez zaváhání ke mně přiblíží a bez okolků mě políbí.
Je fakt, že okolo nás nejspíš není živá duše, ale i tak mě ten polibek trochu vystraší, ale neucukl jsem.
Rád jsem se tomu oddal a s chutí jsem mu polibek oplácel. Na můj vkus se odtáhne až moc brzy a poté už jen tiše vedle sebe čekáme na taxík.
Když taxík zaparkuje přímo před námi, Daisuke přistoupí ke dveřím a otočí se na mě, kdy já stále stojím na svém původním místě jak přikovaný.
„Jedeš se mnou?“
Potom, co jsme si řekli už nejspíš není vhodné váhat, ale i tak si nemůžu pomoct. Co když má Riouchi pravdu a ze vztahu s Daisukem nevzejde nic dobrého? Co když...?
„Nejsme už malé děti. Nebudu se doprošovat a pronásledovat tě jako nějaký šílenec. Takže se tě zeptám ještě jednou a naposled. Ale odpověď si myslím, že už dávno znáš.“ Neujde mi na jeho tváři sebejistý úsměv.
„Takže naposled, jedeš se mnou?“
Ano vím, že je Daisuke prazvláštní osoba s kterou bych si nejspíš neměl nic začínat. Je tu i velká pravděpodobnost, že to nedopadne dobře. Vím to, ale to neznamená, že se tím budu řídit.
„Jedu.“
A nasoukám se dozadu vedle Daisukeho.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(Mizuki, 27. 11. 2010 22:09)

Moc díky holky za podporu a snažím se aktivně psát další dílek :), i když to nejde tak rychle jak bych si sama přála.... bohužel :(. Takže móóc díky :)...

...

(Aylen, 23. 11. 2010 21:54)

Moc zajímavá kapitola :) Těším se na pokračování :)

...

(Luna, 22. 11. 2010 22:35)

no...to se nám to pěkně zamotává ^^...poslední sled událostí mě nutí přemýšlet, co je Daisuke vlastně zač ^^...nevim proč, ale nějak mě to pořád vrací k Takashiho kamarádovi ze střední, i když to je blbost ^^...no každopádně se nemůžu dočkat dalšího dílu, jen tak dál =o)

Asi je ...

(Haku, 19. 11. 2010 19:03)

......Namieste pocit,ze Daisuke ma svoje znamosti len na sex...a potom im zamava a odkopne....nu môj nazor.Je prilis dominantny voci ostatnym a chce mat vsetko pod kontrolou,a ja sa len tesim na to co sa stane ked si uvedomi,ze mu na Takahashim zalezi viac ako len na znamosti cez postel.Je to uzasny pribeh a uz teraz sa tesim na pokracovanie.Dakujem.

:-)

(nagi, 18. 11. 2010 23:43)

pekne, uz se tesim jak to bude pokracovat dal, doufam, ze se Takahashi dozvi neco o minulosti Daisukeho