Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Prokletá noc 5.

„Vstávej...“

„Ehmm,“ zakryji si hlavu nejbližším polštářem, který po slepu nahmatám.

„Vstávej,“ neustane ten dotíravý rušivý hluk a hrubou silou mi je mi odebrán polštář z hlavy.

Otráveně otevřu oči a spatřím Daisukeho, který mě drze budí z mých překrásných snů.

„Proč mě budíš tak brzy, vždyť je sobota,“ vyčítavě si postěžuji, přetočím se blíže k jeho tělu a schovám se do Daisukeho krásně hřející náručí.

Óch bože, jak já miluju jeho dokonalé tělo, spokojeně se zavrtím v jeho náručí. Ale i přesto chci ještě spát, nesnáším ranní vstávání – obzvláště o víkendu.

Ale jeho neodbytný hlas neustane a k tomu přidá polibek, který si i přes veškerou mou obranou snahu prodere cestu k mým rtům.

„Vstávej ty ospalče,“ uchechte se pobaveně a převalí mé stále bezvládné tělo na záda.

„Chci ještě spát, prosííím,“ zakňučím ospale.

Stížnosti ale bez okolků ignoruje a jazykem začne sjíždět od úst směrem dolů, kdy se zastaví až u pupíku, který celý obkrouží jazykem a volnou rukou nenápadně zamíří pod pyžamové kalhoty na můj probouzející se penis. Rozhodně má vnímavější probouzející reflexy než můj stále napolo smící mozek.

„Co to děláš...“ vzdychnu překvapeně rozkoší.

„To ti snad včera nestačilo...hmmmm,“ unikne mi nadržený sten.

„Nestačilo... a tobě evidentně také ne,“ sotva to dořekne, vezme si můj již pyšně tyčící se penis do úst.

„Ehmmm,“ prohnu se v zádech jako kočka při protažení a prsty mu zajedu do vlasů.

Tak ranní vstávání přeci nemusí být vždy špatná věc.

„Daisuke, Daisuke...,“ opakuji stále dokola jeho jméno při jeho práci tam dole.

Miluju jeho mrštný jazýček, vždycky ví jak na mě.

Při blížícím se vyvrcholením začnu svými prsty více tlačit na jeho hlavu a tím si přesně zkoriguji rychlost jeho pohybů, které mě velmi brzy přivedou k vyvrcholení.

„Aáááá,“ blaženě si ulevím.

„No podívejme se na pana Ospalého, jak dokáže být po ránu čiperka,“ a rukou mi přejede po mém uspokojeném penise.

Přitom pomalu začne druhou ruku sunout pod záda. Již znám Daisukeho natolik, že přesně vím, co má v úmyslu. Proto se nebráním a zapojím své svaly, abych mu trochu ulehčil práci.

„Pana Ospalého jsme sice obšťastnili, ale co má dělat druhý chudák.“

A ošťastní polibkem můj již vystrčený zadeček.

„Ještě, že ze včerejška jsi dostatečně na mě připravený,“ zajede mi prsty mezi půlky, což mé tělo opět probudí k divokým choutkám.

„Protože déle už prostě nevydržím čekat,“ zašeptá mi těsně nad uchem a vymění prsty za svůj nedočkavý penis.

Při prvním zasunutí si spokojeně uleví a chvíli zůstane jen tak nehybně ve mně.

„Nemohl jsem tě prostě nechat ani o vteřinu déle spát, tak moc jsem tě chtěl,“ a začne dychtivě přirážet.

S každým jeho dalším přísunem se mé tělo začne opět nadrženě chvět. Daisuke velmi rychle rozpozná řeč mého těla a rukou opět vyhledá můj penis.

„Uhmmm,“ ucítím poslední silný Daisukeho příraz, který mě přivede také k blaženosti.

Poté Daisuke uvolní své svaly a doslova se celou vahou svalí na mé tělo, což zapříčiní, že se na posteli rozplácneme jako dvě žáby.

„Mohl by ses ze mě vysunout,“ řeknu přerývaně, protože jsem ještě kompletně nedokázal uklidnit dech.

Je pravdou, že od té doby co chodím s Daisuke mám sexu požehnaně – pokud má teda čas.

„Nemyslím, že před chvíli ti ještě vadila má přítomnost uvnitř tebe,“ škádlivě mně skousne lalůček, ale i přesto se vysune a svalí se na bok postele vedle mě.

Když mě opustí, ucítím vytékající sperma po mých stehnech.

„Ty sis nevzal kondom??!!!“ Opřu se o paže a probodnu vyčítavým pohledem Daisukeho.

Ten má ale zavřené oči a spokojeně si leží na zádech. Z mého kárání si nedělá nejmenší hlavu.

„Promiň, asi jsem zapomněl,“ špitne nevinně.

Že promiň, asi jsem zapomněl, no to určitě. Nahlas neřeknu ale ani slovo a proto jen rezignovaně povolím ruce a svalím se opět na břicho.

Chvíli jen tak spokojeně ležíme a po krátké době se mi začnou ospale zavírat víčka, z mého přicházejícího spánku mě ovšem okamžitě probere Daisukeho utíkající tělo z postele.

„Ty zase jdeš do práce!!!“ Vyjedu podrážděně.

Tak proto ten ranní sex! Chtěl pouze odlákat mou pozornost. Tolik k jeho: nemohl jsem tě nechat ani o vteřinu déle spát, tak moc jsem tě chtěl.

„Slíbil jsi, že celý víkend budeš jenom se mnou,“ škytnu smutně.

Nejradši bych mu ztropil žárlivou scénu a trucoval celý den, za to k čemu se právě chystá, ale nemám na to kuráž. Moc dobře vím, že Daisuke je velmi pracovně vytížený a za ten společně strávený rok jsem jeho nečekané odchody zažil již nespočetněkrát. Přesto si na to nejspíš nikdy nezvyknu.

Vždy se snaží nenápadně odebrat z postele, aby se vyhnul výtce nebo možné scéně, kterou jsem zatím vydržel neztropit. V poslední době jsem si vyvinul šestý smysl na jeho sebemenší pohyb v posteli, takže jeho pokusy o zbabělé útěky skončí vždy neúspěchem. Má to ale svůj háček a to, že při každém jeho převalení uprostřed noci se probudím.

„Promiň, musím do práce,“ hodí na mě omluvný kukuč a zamíří si to do koupelny.

Z koupelny zaslechnu zavření dveří od sprchového koutu a hned následovně tekoucí vodu.

Naštvaně si bradu zabořím do dlaní a zoufale si povzdychnu.

Za ten společný rok jsme neměli moc víkendů jen sami pro sebe. Dokonce si myslím, že by nebyl problém spočítat je na dvou rukách. A to doopravdy nepřeháním!!! Jeho práce mě vážně štve. Nejhorší na tom je, že o ní ani nemůže mluvit. Takže když dnes večer přijde z práce, jediné informace, které se mi dostane bude, že bylo moc práce nebo další neurčitá informace. Je mi jasné, že nemůže nic říct kvůli klientovi, ale i tak je to frustrující. Dokonce velmi frustrující. Normální lidé si vždy povídají, co dělali celý den v práci atd. Ale od Daisukeho se nic takového nikdy nedozvím. Vytvořil si velmi striktní pravidlo NIKDY NEMLUVIT O PRÁCI.

Snažím se mu to nevyčítat, ale neubráním se nepříjemnému pocitu, který ve mně kvůli tomu hlodá. Nemůžu ho prostě vytěsnit, i když se snažím sebe víc.

Po několika minutách zaregistruji zastavení vody a poté vyjde z koupelny Daisuke, který má ovinutý ručník pouze kole jeho nejintimnějších partií.

Bez okolků a bez ostychu se hladově vpíjím do jeho překrásného těla a detailně sleduji jeho oblékání. Nejlepší část přijde, když sáhne do skříně pro spodní prádlo a ručník odhodí na postel. Ale ani potom nedokážu odtrhnout zrak a sleduji pozorně každý jeho pohyb. Je to už takový zvyk, sledovat ho pozorně při oblékání, když mi o víkendu utíká do práce a nechává mě u něj v posteli opuštěného.

Přes týden se téměř nevídáme, kvůli jeho pracovní vytíženosti. Zato celé víkendy pravidelně trávím u něj v bytě, ale mnohdy sám. Pořád samá práce, práce, práce. A to mi přísahal, že tento víkend stráví zcela jistě se mnou.

„Cssss,“ naštvaně si odfrknu a zabořím obličej do peřiny.

Kousek ode mě zaslechnu slabé vrznutí, když se Daisuke usadí na okraj postele.

„Promiň, večer ti to vynahradím,“ vlepí mi pusu na týl hlavy, protože svůj obličej stále zbaběle ukrývám zabořený v polštáři.

Nechci mu to vyčítat, vím, že za to nemůže. Přesto se ale bojím, že bych se neovládl. Proto jen zbaběle čekám dokud neuslyším bouchnutí vchodových dveří a teprve potom se odhodlám stáhnout ze svého úkrytu.

Nešťastně si prohlédnu ložnici bez Daisukeho a opět pocítím již známé bodnutí samoty.

„Tak jsem tu opět zůstal sám,“ konstatuji pro sebe a zavrtám se do peřin.

 

 

Po dokončení ranní hygieny ustelu postel a zbytek dne trávím převážně vyvalený u televize. Kolem třetí odpoledne mi zavibruje mobil na konferenčním stolku před televizí a já po něm doslova hladově skočím, v domnění, že mi píše Daisuke.

Třeba dnes přijde dřív domů z práce. Chtěl bych nenápadně nadhodit otázku blížících se Vánoc. Minulý rok jsme spolu svátky netrávili, protože tehdy byl náš vztah teprve v začátcích a nebyl jsem si jistý, zda by to Daisukemu vyhovovalo. Vlastně ani po roku stráveném s Daisuke si pořád v mnoha věcech nejsem jistý. Daisuke není typ člověka, který rád hovoří o sobě. Ale takový on už prostě je.

Nadšeně otevřu sms a okamžitě pocítím zklamání, když spatřím jméno odesilatele, kterým je Riouchi.

„Mělo mi být jasné, že dříve jak v šest hodin se domů nikdy nevrací,“ vzdychnu posmutněle.

Je ale raritou, že Riouchi mi poslal sms, ve které dokonce žádá o schůzku.

V PĚT V ČERVENÉ HOSPODĚ. CHTĚL BYCH S TEBOU MLUVIT A AŤ TĚ ANI NENAPADNE ODMÍTNOUT. ZDAREC

Pravdou je, že po tom osudovém večeru, kdy jsme se s Daisuke rozhodli dát dohromady, naše vztahy s Riouchim znatelně ochladly. Já ho pravidelně vídávám v práci, ale náš hovor převážně obstarává on šťastně švitořící o rodině nebo prostě jen nezávazně hovoříme o práci. Tématu jménem DAISUKE se velkým obloukem od toho večera vyhýbáme.

Vůbec se mi za ním nechce. Mám z té smsky špatný pocit, ještě k tomu do šesti určitě nestihnu být doma a co když se Daisuke vrátí dřív domů z práce. Nechci ztratit ani jednu vteřinu, kterou můžu strávit společně s ním.

Když už jsem uprostřed sms, kdy odepisuji zdvořilé odmítnutí se ve mně něco vzepře a můj mozek si začne stěžovat.

Přeci nejsem žádná domácí puťka, která poslušně čeká doma na svého manžílka. Samozřejmě já nejsem ženská, ale říct to v mužském rodě by znělo ještě divněji. Když přijde dřív domů, aspoň bude vědět, že mám i svůj život a celý můj svět se netočí jen kolem něho – tomu ani já sám nevěřím, ale rád si to nalhávám.

Smažu do teď naťukaný text, který nahradím pouhým OK a odešlu sms Riouchimu. Pořád lepší než sedět u televize a nudit se. A musím přiznat, že jsem docela i zvědavý, co po mně Riouchi může chtít.

 

 

Když mám hospodu konečně v zorném poli, zaznamenám okamžitě čekajícího Riouchiho. Zdálky mu mávnu na pozdrav a zrychlím znatelně krok. Po celou dobu chůze k němu mě bedlivě pozoruje a ani na okamžik ze mě nespustí oči.

„Zdarec,“ pozdraví mě ne příliš nadšeně.

Nejspíš jsem se nemýlil, že ta zpráva opravdu nevěstí nic dobrého.

„Ahoj, nemusel jsi na mě čekat venku. Když si přišel dřív mohl jsi klidně počkat ve vnitř u pivka,“ mrknu na hodinky, které ukazují minutu po páté.  Zpoždění tedy určitě nemám.

„V pohodě, nečekám dlouho,“ hukne s nezájmem a vstoupí do hospody.

V okamžiku kdy vstoupíme dovnitř mě do nosu přímo praští pach cigaret. To mě ovšem nepřekvapuje, tento podnik by se neměl ani nazývat hospodou, trefnější by jistě byla putyka. Putyka je téměř poloprázdná ale i přesto Riouchi zamíří k nejvzdálenějšímu stolu od pultu a všech přítomných hostí.

Po deseti minutách se předci jen dobelhá hospodský k našemu stolu, i když celou dobu jen seděl za barem a jeho jedinou činností bylo pozorování sportovního kanálu. Oba si objednáme pivko a hospodský se značně znechuceným a znuděným výrazem odkráčí od našeho stolu.

„Proč jsi vybral takovou díru?“ Nesnažím se ani za mák zakrýt své znechucení. Pravdou je, že jsem tu již párkrát skončil, ale to jsem měl minimálně promile v krvi a poté se vám zdá vše krásnější.

„Chtěl jsem si v klidu promluvit a tady nás nikdo nebude rušit,“ oznámí lehce rozpačitě.

„Aha.“

Co tak důležitého chce se mnou probírat, že to nemůže nikdo slyšet?

Po tomto se u našeho stolu rozhostí trapné ticho, které se snažím zachránit spolehlivou otázkou ohledně rodiny, na kterou se Riouchi vždy chytí.

„Tak co Utsumi a malá? Daří se jim dobře?“ Nedávno se jim narodila roztomilá dceruška. To bylo vlastně naposled, kdy jsme Riouchiho viděli společně s Daisuke. Bylo to těsně po porodu, kdy nás Riouchi pozval na návštěvu, abychom se mohli podívat na malou. Byla tak strašně prťavá, že jsem si ji bál i vzít do náručí. Ale protože návštěva byla těsně po porodu Utsumi vypadala velmi vyčerpaně, proto jsme se zdrželi sotva hodinu. Od té doby jsem Utsumi s malou neviděl, ale plně mi to vynahrazují skoro každodenní čerstvé zprávy od Riouchiho.

„Všechno v pořádku, děkuji za optání.... jo vlastně, málem bych zapomněl, mám tě pozdravovat od Utsumi.“ Čekal jsem, že se jako vždy rozhovoří o jejich uzlíčku štěstí, ale dnes ne.

„Taky ji pozdravuj.“

„Budu, budu. Až budeš mít čas stav se určitě na návštěvu. Utsumi tě vždy ráda uvidí,“ obdaří mě povzbudivým úsměvem.

No to nebylo moc taktní pozvání vzhledem k tomu, že z pozvání vynechal Daisukeho, ale nechám to raději být. Nechci strávit odpoledne dohadováním se.

Po této krátké konverzaci se náš stůl opět utiší a rozhostí se kolem nás trapné ticho, které vyplňují komentáře z televize.

Ticho prolomí až Riouchiho poděkování za pivka, které nám přinese hospodský.

„Riouchi o čem jsi chtěl proboha mluvit? Tak už to ze sebe vysyp!!! Došlo mi, že to nejspíš nebude žádná šťastná zpráva, tak ven s tím.“

Ať už to konečně vysype, protože to čekání mě ubíjí k smrti.

Riouchi si nadzvedne sklenici a najednou vypije půl sklenice. Přijde mi jako by si pivem dodával kuráž. Začínám uvažovat o tom, zda tu zprávu chci vůbec slyšet. Ale na takové myšlenky je už pozdě.

„Riouchi tak už něco řekni. Začínáš mě děsit,“ podpořím ho úsměvem.

„Jak vám to klape s Daisuke?“ Vychrlí ze sebe tak rychle, že mi chvíli trvalo, než jsem slova od sebe oddělil, aby mi věta dávala vůbec smysl.

„Všechno v pořádku,“ odpovím již s falešným úsměvem.

Tak jsem se nemýlil, tato konverzace se bude týkat Daisukeho.

„Takashi,“ osloví mě významně a zhluboka se nadechne, „můžu tě poprosit o jednu věc?“

„No, záleží o co,“ odpovím smrtelně vážně a o úsměv se už ani nesnažím.

„Ať ti řeknu cokoliv, nevyšiluj prosím tě,“ významně ke mně vzhlédne.

„Dobrá.“

„Ehmm... no, takže...“ opět sáhne po sklenici piva, kterou dopije na ex a na hospodského houkne o další pivko.

„Tak už začni konečně,“ vyjedu po něm netrpělivě.

„Promiň. Víš, že před rokem jsem nesouhlasil s vaším vztahem a radil jsem ti, aby ses do toho nepouštěl.“

„Ano, to vím,“ kývnu netrpělivě hlavou a gestem ho popoženu, aby si pospíšil a konečně se dostal k jádru věci.

„Měl jsem tehdy k tomu pádné důvody, které jsem ti ale nemohl povědět, protože mi je Daisuke řekl důvěrně ještě před tím, než s tebou vůbec něco měl. Potom jste se ale dali dohromady a po čtvrt roku jsem si naivně začal myslet, že ty plány Daisuke vypustil z hlavy. Pochop, Daisuke s jedním partnerem či partnerkou vydržel nejdéle měsíc při jeho povaze, proto jsem začal doufat, že s tebou to myslí vážně. V té době se nám ještě k tomu narodila malá a tím přibyly další starosti. No a všechno tohle mělo za následek, že jsem se tím problémem přestal na dobro zabývat.“

Odmlčí se na chvíli očekávajíc ode mě nějakou reakci.

„Hm,“ na nic lepšího se nezmůžu.

Co mu na to mám říct? Zatím mi nic konkrétního ani nepověděl!

„Vlastně ani nevím, jestli ti to mám vůbec právo říct. Nejspíš by ti to měl říct Daisuke, ale netuším, co se mu vůbec honí hlavou, protože se vídáme velice zřídka.“

„Riouchi, dostaň se už prosím tě k jádru věci,“ zaprosím zoufale.

„Mám toho chození kolem horké kaše už plné zuby!“

„Daisuke se nedávno zasnoubil a za půl roku ho čeká svatba,“ vychrlí nečekaně.

Až můj mozek pobere právě sdělené informace se okamžitě rozesměji. To přece není možné? O tom bych něco musel vědět, ne?

„Riouchi, to jsou ale blbé vtipy,“ vyčtu mu, když se konečně přestanu smát.

„Takashi já nežertuji,“ odpoví posmutněle.

Mezitím přikráčí hospodský a mrskne před Riouchiho druhé pivko.

„Vy nic nechcete?“ Zahřmí nepříjemným hlasem na mě.

„Ne, díky,“ hospodskému ani za mák nevěnuji pozornost. To ani nejde, mé oči jsou stále přilepené na Riouchim očekávající jeho další krok. Očekávajíc kdy se konečně rozesměje a přizná, že jen hloupě žertoval.

„Vždyť spolu chodíme rok, jak by mohl být zasnoubený, to není mož...,“ zaseknu se v půli věty.

A proč by to vlastně nešlo? Netrávíme spolu veškerý čas, vždyť ani nevím co dělá, když není se mnou! Přesto se ale každá buňka v mém těle brání této skutečnosti. To prostě není možné!

„Takashi, měl by sis o tom promluvit s Daisuke,“ hlesne ohleduplně.

„Od koho to víš?“ Houknu naštvaně.

„To je určitě jen nějaký výmysl.“ Odmítám přijmout tuto informaci za skutečnost.

„Nejsem osoba, s kterou bys o tom měl hovořit. Promluv si s Daisuke,“ dále si tvrdošíjně trvá na svém.

„Ne,“ bouchnu rukou do stolu.

„Načal jsi to, tak mi pověz všechno co víš!!“

Začínám rozumět, proč mě Riouchi vzal do takové putyky a ujišťoval se, abych ho v klidu vyslechl.

Zůstane na mě jen soucitně zírat, ale kloudného slova z něho nevypadne.

„Riouchi prosím. Řekni mi všechno co víš, potřebuji to vědět. Prosím...,“ u posledního mě zradí hlas a nemám už ani sílu o něco žádat.

„Dobrá, řeknu ti všechno, co vím. Měl jsem ti asi říct hned na začátku,“ dodá omluvně.

„Ještě než jste spolu začali chodit, Daisuke mi povídal, že je reálná šance na možnost oženit se s ředitelovou dcerou. Což by mu zajistilo povýšení a hlavně v budoucnu by jistě zdědil společnost. Jistě víš, že Daisuke pracuje v advokátní společnosti, kterou vede velmi uznávaný a bohatý právník. Co už možná nevíš, že má pouze jediné dítě a to překrásnou mladou dceru. V té době jsme to ale moc nerozebírali, protože byla v zahraničí a kvůli studiu se měla do Japonska vrátit nejdříve za rok. Chtěl jsem ti to říct ten večer, ale hovořili jsme o tom s Daisuke jen jednou. Nemusela to být vůbec pravda a jak jsem řekl, byl jsem v patové situaci. Daisuke mi to svěřil důvěrně, proto jsem s tím, ani kdybych chtěl nemohl vyrukovat.“ Odfrkne si posmutněle.

Takže Riouchi o Daisukeho choutkách na sňatek věděl celou dobu? A i přesto mi nic neřekl?

Daisuke je zasnoubený, Daisuke je zasnoubený. Tahle věta mě i přes Riochiho povídání neustále zní v hlavě, i když této skutečnosti stále odmítám věřit.

„No předtím jsem ti to nemohl říct a hlavně to vůbec nemusela být pravda.  Ale včera jsem se náhodou potkal s Daisukeho ségrou. Víš, že se s Daisuke známe od střední a ona je pouze o dva roky mladší, takže jsem s ní často přišel do kontaktu během střední a časem se z nás stali přátelé. Byla celá natěšená z nadcházející svatby a velmi ji překvapilo, že mi to Daisuke neřekl. Mě to ani tak nepřekvapilo. Jistě si uvědomil, že bych ho donutil ti to říct, tak radši držel pusu zavřenou.“

Riouchimu to řekla Daisukeho sestra? Daisuke má sestru? Proč o tom nevím? Jak to, že jsem ji nikdy nepotkal?

„Takashi,“ vytrhne mě z myšlenek Riouchiho hlas.

„Copak?“ Odpovím napůl stále dloubající v myšlenkách.

„Ehmm... no jak to zvládáš? Jsi v pořádku?“

 „Jestli jsem v pořádku? Dost hloupá otázka nemyslíš?“ Neodpustím si zlomyslné rýpnutí.

„Máš pravdu, promiň.“

Potřebuji si promluvit s Daisuke a nejlépe hned. Musím se co nejrychleji dostat k němu do bytu. Potřebuji znát celou pravdu z jeho úst.

„Riouchi myslím, že už půjdu,“ vstanu od stolu a navleču si kabát. Šálu jen tak ledabyle obmotám kolem krku, teď je mi opravdu jedno jak vypadám.  

„Takashi,“ jsem už na půl cesty k baru, když mě zastaví Riouchiho hlas.

„Co ještě? Máš pro mě ještě nějaké pikantnosti, které si necháváš pro sebe celý dlouhý rok?“ Věděl to! Celou dobu věděl, co má Daisuke v plánu a nic mi neřekl. Ani sebemenší náznak, sebemenší zmínka o snoubence, prostě nic!

„Promiň, že jsem ti to neřekl dřív, ale nemohl jsem prostě. Opravdu jsem ani nemyslel, že by Daisuke byl schopný takového podrazu. Pokud budeš ale chtít, můžeš se u nás stavit kdykoliv  dostaneš chuť. U nás máš dveře dokořán, klidně i uprostřed noci, malá nás stejně pravidelně budí uprostřed noci.“

„Nemyslím, že se stavím.“

Zaplatím u baru účet a bez dalšího povšimnutí či rozloučení s Riouchim odejdu z hospody.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Mizuki, 20. 6. 2011 22:35)

Holky první týden v červenci mě ještě čeká zkouška z matiky (to bude peklo :D)... ale pak se po hlavě vrhnu do psaní :P. Moc děkuji všem, které ještě čekáte na pokráčko :).

To snad ne

(Lucka, 29. 5. 2011 23:52)

Tak tomuhle se říká podraz. Jsem zvědavá jak to dopadne dál, takže moc prosím honem další kapitolku!!!

já zešílím

(Mia, 26. 5. 2011 19:03)

ááách jo :) mám novou drogu. TEBE! prosííííím o další díly! musím vědět co se stane dál x) Jsi skvělá.

...

(saja, 17. 5. 2011 16:41)

Mizuki, máš moc pěkný styl psaného projevu, tak to prosím tě nevzdávej a pokračuj. Byla by škoda, kdyby tento cyklus zůstal bez konce. A tak doufám, že až zase budeš mít více času a sílu psát, potěšíš své nedočkavé čtenáře. :)

já se asi zblázním..-..

(sisi/ctenar, 27. 2. 2011 16:23)

nedočkavost mě kousá!!!!!!!!!!!!!!!!áááááá

as ia mě dou mrákotY!

(sisi/ctenar, 21. 2. 2011 21:16)

hernajs! tzo je ale parchant ! a hernajs pokračování :)
je to naprosto grandioozní tkahle parádní povídku jsme nečetla dlouho ! hernajs pardon za slovník :D

...

(Mizuki, 19. 2. 2011 16:05)

Ehm... no... nějak mi došla síla k psaní :(... ale budu se snažit!!! sorry :(...

...

(Kuroi, 15. 2. 2011 22:58)

Myslím, že vieš, čo chcem ja aj všetci ostatní, takže.. Kde máš ďalší diel? ^^

...

(Mizuki, 13. 12. 2010 10:52)

Moc se omlouvám, ale ve škole toho mám momentálně nad hlavu, takže nemůžu říct, kdy přesně vydám další dílek :(... Je mi to vážně líto, ale nestíhám...

Tak a teraz ma ..

(Haku, 1. 12. 2010 16:53)

..Daisuke poriadne nastval.Tomu sa vravi podraz.Dufam,ze sa Takashi neda a pekne mu to oplati.A na dvôvazok,by mal byt Dai...do neho poriadne zamilovany aby mu doslo o co prisiel,ked od neho Takashi odide.Teda dufam,ze to tak nenecha.

.-:

(Elen, 29. 11. 2010 21:49)

ježiš..jak mám vydržet takovou dobu do dalšího dílu.. Takový vývoj sem teda fakt nečekala. Daisuke brouček potřebuje pořádnou lekcičku a naplácat.. Prosím prosím ať je další díl brzo :)

...

(Aylen , 29. 11. 2010 21:21)

Super kapitola :) Těšim se na pokračování :)

:-)

(nagi, 29. 11. 2010 18:02)

reknu ti jedno, bylo to pro me opravdu prekvapenim, ale od Daisukeho musim cekat asi vsechno, ze? moc hezky napsane, ale jak mam preckat do dalsiho dilku